Pohled Kellin:
Probouzím se v měkké posteli. Pach dominance všude po pokoji mi rychle připoměl že se nacházím v alfově pokoji. Rychle otevřu oči a vystřelím do sedu. Zjišťuji že za okny už svítí slunce. Takže to nebyla noční můra. Šťípnu se do ruky abych zjistila jestli to přeci jen není sen. Přitom se ne a ne probudit. Vlčice ve mě zaskučí strachy když se na pohovce pohne Jordan.
Spí jenom pod tenkou dekou zatímco mě přenechal teplou peřinu. Je to možné? Je možné že bych byla jeho družka? Radši nechám zbytečné úvahy na později a jdu znovu zkusit štěstí ke dveřím. I tentokrát je však zamčeno. Otočím se zpět do místnosti a málem narážím do jeho hrudi. Vyděšeně vyjeknu a stáhnu se zpět k únikové cestě. Možná bych ty dveře dokázala ve vlčí podobě vyrazit...
„Máš hlad? Pojď se mnou do kuchyně. “ zavelí alfa. Vytahuje z kapsy klíč a odemyká s ním. Celou dobu ze mě skoro nespouští oči a to mě značně znervózňuje. Procházíme dlouhou chodbou až do spodního patra. Tam usedám k dubovému stolu a sleduji moře jídla předemnou. „Dáš si čaj? Kávu? Džus?“ „Čaj, díky.“ Jordan přede mne postaví hrneček s čajem že kterého se ještě kouří.
Nemám na nic chuť,kromě rychlého útěku. A to taky udělám hned jak se naskytne příležitost. Po snídani společně míříme na pokoj. Usazuji se na kraj postele a Jordan jenom stojí u dveří a dívá se na mě. Zdá se mi že ze mě vůbec nespouští oči,jak mám za takovýhle podmínek utéct? „Jordane? Co je dnes za den?“ v divočině jsem naprosto ztratila pojem o čase. „Pátek, osmého dubna. A Kellin,říkej mi prosím jménem. Jmenuji se Arkan.“ „Ano Arkane.“ řeknu poslušně. Jedna má část se krčí strachy a ta druhá bojovně vrčí. Zatím však vyhrává ta první.
„Kolik ti je vůbec let,Kel?“ Tak Kel? On už mi vymýšlí přezdívky?„ Sedmnáct“ špitnu. „Dobře, kolik let už jsi na útěku?“„Pět.“„A kde je tvoje rodina?“ „o tomhle se nechci bavit al-Arkane.“„Nevadí.. musím na pár hodin pryč. Snad se tady nějak zabavíš když ti sem pošlu mou sestru. Kdyby cokoliv,řekni jí a ona to řekne mě. Potom si ještě promluvíme.“ oznamuje mi. Na to ještě na chvíli mizí v šatně. O pár minut později už stojím v pokoji sama. Jde se na to,pomyslím si.
Přejdu k velkému oknu a otevírám ho. Ihned mě ovanou vůně lesa. Svoboda. Dřív než mi příležitost zmizí jako pták na obzoru,se přeměňuji do své vlčí podoby. A pak skočím.
