𝑉𝑖𝑟𝑖𝑑𝑖𝑡𝑦 ᶻⁱᵃˡˡ [ ᵃ|ᵇ|ᵒ]

~3~

Večer jsem ještě zavolal Louisovi a ten mi hned zlepšil náladu.

Usnul jsem asi v jednu hodinu ráno. Poprvé ve svém životě. Nejsem ani nijak unavený, proto si dnes s dobrou náladou vykračuji do školy.

Louis : Půjdem dnes zase někam?

Přišla mi zpráva na mobil. O hodině.

Niall :  Jo to by jsme mohli. Nemáš náhodou školu?

Louis : Jo mám. Ale učitelce je to jedno.

Niall : Tak ve tři před tou kavárnou, kde jsme byli včera? Můžeš nabalit kudrnáče.

Louis :  Tak určitě.

S touhle zprávou jsem mu přestal psát a koukl na učitelku a ona zase koukala na mě.

Oops.

,, Horane, tohle zavolám vaším rodičům a ať se to neopakuje. " vyhrožovala mi.

Hned jsem mobil zase schoval a upřímně nechápu co má za problém.

Už poprvé kdy jsem ji měl si na mě zasedla. Nechci to nijak zveličovat, ale je to tak.

Škola proběhla i docela v pohodě.
Nemám tam žádné kamarády a nikdo se se mnou ani nebaví.

Nikdo mě nemá rád. Nešikanují mě fyzicky, ale jejich narážky na to, že jsem šprt, hnusnej a tak, mě docela dost psychicky vyčerpávají.

Jednou jsem se o tom svěřil mámě, ale ta řekla ať nebulím a pochlapím se. Jakmile se to dozvěděl Sam začal na mě křičet, že jsem slaboch a bulí jen teplouši.

Jsem omega, co čekají? Že je tam všechny pomlátím?

Bolelo to a hodně. To, že jsem slaboch vím, ale snažím se, abych byl lepší.

Jediné mé světlo v životě je táta a Louis. Vím, že ho znám krátce, ale je nejlepší a nejdelší přítel, kterého jsem kdy měl.

Táta s mámou se rozvedli když mi bylo pět.
Nemohl jsem soudu říct u koho bych byl radši ani jsem to nechápal.
Táta si mě chtěl vzít, ale máma podplatila pár soudců a bylo to. Nechápu proč to udělala když na mě stejně z vysoka kašle.

S tátou se vydám jen na moje narozeniny, vánoce a někdy se sejdeme i tajně. I přesto je to můj nejoblíbenější člověk.

Nechci říkat, že jsem slaboch, ale vždy když na mě něco dolehne, ať je to táta, máma, škola nebo něco jiného, pořežu se. Mám potom pocit jako by ze mě vše zlé odplulo spolu s krví a není tady nikdo kdo o tom ví, nebo se mě snaží zastavit.

Jsem si jistý, že by stačilo říct, přestaň mám tě rád/a, ale toho se nikdy nedočkám a sám padám do hlubin mé deprese.

Zrovna jdu domů a mám takový pocit, pocit nicoty. Včera s Louisem se ten pocit vytratil stejně jako s tátou nebo prarodiči a proto je včerejšek jeden z nejhezčích dnů mého života.

Za chvíli stojím před hlavními dveřmi a odemykám je.
Jen co si zuju boty slyším křik.
,, Nialle ty jsi používal mobil v hodině!? "proběhla má matka a jednu mi vrazila.

,, Co si myslíš, že děláš!? Co si o nás ostatní pomyslí!? Že jsi nějaký-nějaký nevychovanec!" křičela dál a já si už uvědomoval proč.

Ne proto, protože bych se měl soustředit na školu, abych tomu rozumněl, ale kvůli ostatním, jako vždy.

Až dokřičela mi zakručelo v břiše.
,, Bez večeře, běž do pokoje a už tě nechci vidět." řekla mi.

Já se do svého pokoje rozešel a s velkým hladem si našel malou žiletku.

Rád si do kůže vyřezávám různé obrazce nejraději motýlky.

Vysvlékl  jsem si kalhoty a začal doškrábávat druhé křídlo ještě nezahojeného motýla z minula.