𝑉𝑖𝑟𝑖𝑑𝑖𝑡𝑦 ᶻⁱᵃˡˡ [ ᵃ|ᵇ|ᵒ]

~9~

Se Zaynem se scházím už dva měsíce a nikdo na to naštěstí nepřišel.

Tedy kromě Louiho, ale ten ví snad vše, tedy kromě toho jak  dostat toho Harryho.

Skoro každý den tam chodí a jeho největší úspěch zatím je, že si už Harry zapamatovala jeho objednávku.

Ta káva mu sice už leze na mozek, ale měnit objednávku nebude, prý by si ji pak už nezapamotoval.

Ale podle mě je to stejně jen otázka času, než se dají dohromady.

Zrovna teď si přepisuji zápis, když mi přijde zpráva. Jediní, kteří mi píšou jsou Zayn a Louis.

Rád bych se bavil i s Harrym, ale bojím se.

Zayn: Ahoj Ni. Nemáš dnes nebo zítra čas?

Přiblbě jsem se usmál.
I po tak dlouhé době jsem ho ještě nejspíše neomrzil.

Já: Ano mám, dnes i zítra.

Zayn: Co kdyby jsi u mě přespal? Vím, že je to možná přes čáru, ale slibuji, že na tebe nebudu nic zkoušet.

Já: Domluvím se a pak napíšu

Zayn o ničem neví, neví jak to mám doma a myslím si, že mě rodiče nepustí.

Teda když budou střízlivý. Možná se dnes napijí, nebo opilí už přijdou do mě si párkrát bouchnou a můžu odejít.

Tady v tento scénář jsem vážně velice doufal.

Se Zaynem mi to zatím vycházelo vážně dobře, oni nemají ani podezření a já se do něho zamilovávám.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych si našel alfu, ale Zayn je vážně dokonalý.

Párkrát jsme se pomazlili, většinou chodíme ven, nebo k němu, ale nikdy ne ke mě.

On se naštěstí moc neptal, ani to nerozebíral.

Z mého rozmyšlení mě vytrhlo bouchnutí hlavních dveří.
Vykoukl jsem ven, abych viděl v jakém stavu přišli.

Měl jsem pravdu a vážně se trochu motali.

Matka mě viděla.

,, Pocem, ty harante. " málem křikla.
Došel jsem k ní. Dnes jsem si nemohl dovolit, nějaký větší průšvih.

Ona mi hned vlepila, její jsem ustál, ale když mi vlepil i ten debil, který by měl být můj otčín už jsem spadl na zem.

,, Ani se nedivím, že jsi pořád sám." oba se zlostně smáli. Kdo by chtěl být s takovou nickou jako ty." ještě si kopli, než se na můj účet znova zasmáli a odešli, mě nechali ležet v chodbě.

Až za sebou zavřeli, ještě hodnou chvilijsem nehybně ležel na zemi.
Mé břicho, vážně bolelo.

Snažil jsem se tu bolest vydýchat a když se mi trošku ulevilo, pokusil jsem se pomaličku zvednout.

Hluboce jsem dýchal, ale bolest přetrpěl.

Neslyšel jsem už žádné zvuky nejspíše usli, nebo se někde zašili.
Tak, či onak, jsem vzal svůj mobil, obul se, potichu otevřel, vydávající se ven.

Já : Ahoj Zayne, můžu a už jdu snad nevadí.... Těším se<3

Na nic jsem nečekal a jak nejrychleji jsem mohl jsem se k Zaynovi vydal.
Musel jsem ještě podstoupit cestu autobusem, ale bylo to mnohem lepší, než kdybych se musel táhnout pěšky.

Za nedlouho jsem už zvonil na Zayna.
Dveře se mi otevřeli, já vyjel výtahem, ještě, že tu je a na Zaynově patře vystoupil.

On už stal mezi dveřmi s úsměvem, ovšem když viděl mou podivnou chůzi, zamračil se.

,, Copak se stalo? "