Gnarr. Ostrov Posledních lidí, odříznutý od zbytku světa bouřlivým a nebezpečným oceánem. Jeho obyvatelé během staletí zapomněli na Aelenor a nová víra je utvrdila v přesvědčení, že zbytek světa byl bohy zničen a smeten z povrchu zemského. Jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Venku bylo mlžné, chladné odpoledne a moře ustupovalo až na samý konec mola v přístavu Bouře. Ještě se nezačalo stmívat, ale viditelnost byla špatná i tak. V takovém počasí byly na pobřeží rozdělávány dva veliké ohně, aby se vzdálenější rybářské bárky dostaly domů. I tak se ale vyskytli čas od času rybáři, kteří se nedostali včas do přístavu a následující den na kamenné desce u mola přibylo další jméno. Říkalo se jí Deska ztracených a náležela kněžím z Dařina chrámu. Potíž byla v tom, že chrám ještě nebyl dostaven, a tak vyznavači bohyně moří a vod kázali po ulicích a žili z almužny od krále a obyvatel Bouře. Chodili bosí na znamení skromnosti a pokory, a tak se jim lidově začalo říkat Bosé nohy.
I za tak špatného počasí jeden znich postával pod oknem, jak si povšimla Gonodeta, schovanka vlivného obchodníka, kapitána a královského pokladníka pana Morxena, když se dívala z okna v komnatách královské dcery.
„Zavři už to okno, Gonodeto, začíná být zima," požádala Allisa, Gonodetina přítelkyně a dcera krále Varamira. Gonodeta právě zavírala okenice na petlici, když se s šoupavým odíravým zvukem otevřely těžké dveře a do ložnice vešla chůva. Přinesla veliký hradní svazek Slov, z nichž bratr Ornest Allisu a příležitostně i Gonodetu vzdělával v historii a víře.
„Nemělo by se větrat," zamrmlala nespokojeně, aniž by se na ně podívala. „Má paní není na takovou zimu zvyklá." Chůva se Allise uklonila, jak jí to jen stará kolena dovolila.
Gonodeta pochopila, že první věta byla určena jí. Odstoupila od okna a společně se svou přítelkyní Allisou se posadila na postel, ve které společně spávaly, když byly ještě malé dívenky. Vždycky k chůvině zlosti pod peřinou kopaly ledovými nožkami a smály se jedna druhé. Teď už to ale dlouho byl jen Allisin pokoj, pokoj královské dcery.
O mladé dceři pána města Bouře se nedalo říci, že by byla hezká. Bledá pleť a řídké vlasy nesvědčily o jejím zdraví, a přesto by ještě před patnácti lety nikdo neřekl, že se tohoto věku dožije. Narodila se totiž s ošklivými zaječími pysky; někteří prý zprvu tvrdili, že je to boží trest za zbourání Čtverstolce. Gonodeta slyšela mnohé, ale v přítomnosti Allisina otce tyto názory nikdo nevyslovoval. Allisa byla koneckonců jediné dítě pána města a celého Velkého Gnarru a Gonodeta byla její nejlepší přítelkyně. Tedy alespoň nevěděla o tom, že by Allisa měla jinou společnici než ji.
„Jeho Veličenstvo si prý s vámi přeje mluvit, má paní."
Je to směšné, že za Allisou místo služky musí chodit chůva, odfrkla si Gonodeta. A je to nedůstojné. Neměla chůvu ráda a měla k tomu pádný důvod. Stařena jí totiž nikdy neopomenula připomenout, kde je její místo, naskytla-li se jí příležitost. Měla Gonodetu za neurozenou zbohatlici a nerada ji viděla vedle své drahé princezny. Chůva Allisu odkojila a prošla si všemi útrapami s jídlem a pitím, způsobenými jejím rozštěpeným rtem, společně s ní. Milovala ji, a proto nenáviděla Gonodetu, protože ta měla všechno, co Allisa postrádala.
