Gnarr. Ostrov Posledních lidí, odříznutý od zbytku světa bouřlivým a nebezpečným oceánem. Jeho obyvatelé během staletí zapomněli na Aelenor a nová víra je utvrdila v přesvědčení, že zbytek světa byl bohy zničen a smeten z povrchu zemského. Jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Uplynulo dalších pět dní, které Gonodeta strávila procházkami podél pobřeží a touláním se Přístavem na Cysu. Zašla se také podívat do loděnice, kde dělníci a námořníci dávali vzniknout novým plavidlům, a ze samého konce mola sledovala postupné nakládání zboží na lodě královské flotily a ty patřící přímo pánu Paličovi. Nejméně desetkrát se všechny čluny vydaly tam a zase zpátky, než dopravily na palubu i ten poslední sud velrybího oleje. Gonodeta slyšela, že velryby připlouvají do cysských vod každoročně ve stejnou dobu, kdy se společně s proudy objevují i jiné druhy ryb. Když viděla tu ohromnou spoustu nakládaných sudů, pochopila, proč se seveřané tolik smáli pozdvižení, které dokázala jediná ulovená velryba vyvolat v Bouři. Také slyšela, že severští harpunáři z pobřeží Velrybářů jsou proslulí svým uměním.
Po večerech se tančilo na radnici a ona cítila, že pokaždé, když byli s Oskarem spolu, vzrůstalo v hlavní síni nepříjemné napětí. Ten pocit, jak se jí zdálo, kalil její štěstí, a obzvláště když myslela na královské zásnuby, upadala do dlouhých stavů smutku a výčitek svědomí. Litovala sebe, Oskara, ale čím dál víc také Allisu, protože kralevic, ať si to uvědomoval, nebo ne, se k ní na Cysu choval mnohem chladněji a odmítavěji než v Bouři. Gonodetě se zdálo, že dne, kdy se vydají na cestu zpátky, se hrozí všichni tři stejně, ačkoliv o ničem z toho si ve společnosti neměli možnost svobodně promluvit. Oněch pět dní uteklo jako voda, a než se Gonodeta nadála, náklad byl připraven a hned nato začal vát příznivý západní vítr.
Za svítání v den odjezdu stála na molu a pozorovala východ slunce za obzorem, kde v dáli ležel Gnarr. Služebnictvo se hádalo s námořníky, kteří je odmítali pustit na palubu s osobními věcmi panstva před příchodem kapitánů. Hlasy desítek lidí nesrozumitelně splývaly, silný vítr jí hvízdal okolo uší a narážel do ráhnoví, které nepříjemně dřevěně vrzalo a praskalo. Rozhlédla se a na opačném konci mola spatřila část gnarrského panstva přijíždějícího na oslech. Obrátila se zpátky, jako by o nich nevěděla, ale ve skutečnosti by dala cokoliv za to, aby si s Oskarem mohla promluvit o samotě. V posledních dnech, přesněji řečeno od hostiny s kapitány, na níž zpíval, spolu nemluvili jindy než ve společnosti jeho sestry či princezny Allisy.
Gonodeta zaslechla přibližující se klapot kopyt a nenápadně se ohlédla. Byl to Oskar. Předjel ostatní a doklusal až na samý konec mola. Tam osla obrátil a elegantně seskočil z jeho hřbetu jen pár kroků před ní. Měl na sobě opět své zelené šaty s bronzovými knoflíky a černou kožešinou, černé punčochy a jezdecké boty, které se leskly novotou.
„Dovolte mi, abych vás namaloval, slečno, musím vás namalovat," říkal nadšeně, zatímco jí líbal ruku. „Pokaždé, když vás vidím, přeji si namalovat barvou vašich očí celý oceán..."
Gonodeta se uklonila, ale k jejímu vlastnímu překvapení její smutek s princovým příjezdem nezmizel. Právě naopak, když viděla jeho spokojenou tvář, která jako by zapomínala na neštěstí, jež je postihlo, vzbuzovalo to v ní neoprávněnou zlobu. Pokud ji miloval tak, jak se jí vyznal v pobřežní jeskyni, jak se mohl chovat, vypadat, jednat tak bezstarostně? Když pro ni psal slova písně o píšťalce, kterou tam společně nalezli, neuvědomoval si snad, že by jejich láska musela navždy zůstat v tajnosti před světem, právě tak jako ardónské pozůstatky ukryté v jeskyni na Cysu?
