Gnarr. Ostrov Posledních lidí, odříznutý od zbytku světa bouřlivým a nebezpečným oceánem. Jeho obyvatelé během staletí zapomněli na Aelenor a nová víra je utvrdila v přesvědčení, že zbytek světa byl bohy zničen a smeten z povrchu zemského. Jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Deset tisíc," hlesl Fallar sedě na koňském hřbetu, když se v dáli před nimi objevil předvoj několika set jezdců. Bylo už jen otázkou času, kdy se nad obzorem objeví první linie zbytku daraského vojska.
„Mohlo jich být dvakrát, třikrát tolik, kdybychom ještě vyčkávali u jezera. Přišli by nejen ze severu, ale hlavně z jihu, z Tróabie a Dorn Vernai a vůbec okolí velkých řek," řekl Marselen světaznale, vzpomínaje na mapy Koriona Jasana, a přimhouřil oči, aby lépe rozlišil barvy a obrazce na nepřátelských praporcích. Rytíři jedoucí přímo proti nim nesli jen barvy svého krále: stříbrnou horu tyčící se nad modrou řekou, nad níž letí černý pták. Ne, jsou tam i jiné rodové znaky... Zastínil si výhled dlaní a znovu se podíval. Na to, že byl konec léta, bylo neobvyklé horko a vzduch se chvěl, ale on přesto svýma bystrýma očima rozeznal prapory se žlutým leknínem na bílém pozadí. Znal ten erbovní znak, jen musel zapátrat v paměti, ve vzpomínkách na den strávený v amphitritu a na dávné Arolionovo vyprávění o městě, v němž vyrůstal a kam se už nikdy poté nevrátil.
„Janisové," zašeptal. Janisové z Kaetermentil, věrný daraský rod dosazený na sever po pádu Verese. A budou tu desítky dalších, pomyslel si. Přesto je deset tisíc málo. Měl král opravdu jen tak málo mužů, nebo snad poslal část vojska pryč? Přišlo jich méně, než očekával, nebo úmyslně armádu rozdělil na dvě části? Ta myšlenka Marselena znenadání velmi znepokojila, ale neměl čas nad ní uvažovat dlouho. Když se jezdci zastavili, zastavil také a obrátil se na Fallara a Ashotha.
„Bude lepší, když už se odeberu dozadu," řekl jim a pro jistotu ještě naznačil rukou. Toho dne ráno, poté co pustil zajaté zvědy, dlouho mluvil ke svým mužům a tentokrát nechal vystoupit i Ashotha, Fallara a ještě několik mužů, jejichž tváře a jména byly mezi vzbouřenci známé. Takřka všude vládla bojová nálada drancování uvyklých zdivočelých lidí, kteří po několik týdnů neloupili a nepálili, protože vzhledem k dostatku jídla nemuseli. Když si ale jednou na divoký a nespoutaný způsob života zvykli, brzy se jim po něm stýskalo, Marselen jen doufal, že se nenechají zastavit nepřátelskými kopími a kopyty koní. Naposled je vyzval, aby bojovali s vírou v srdci a s odhodláním těch, kteří bojují za spravedlnost a za svého boha, a oni mu odpověděli ohlušujícím řevem plným nadšení, oddanosti a nenávisti.
Nyní bylo kolem dvou hodin po poledni a on nechal další pohyby vojska na Ashothovi a Fallarovi. Oba byli s jeho plánem dokonale obeznámeni a věděli, co mají dělat. Každý svolal a oddělil svou jednotku mužů, postranní křídla, která měla za úkol znemožnit jízdě, aby rozdělila zbytek armády dřív, než si to Marselen bude přát. On sám odklusal na samý konec, a ač se snažil zachovat klid, jeho víru ve vítězství chtě nechtě nahlodávaly pochyby a úzkost. V duchu se modlil, aby zapomněl a našel svou obvyklou vnitřní vyrovnanost. Rukou nahmatal jílec své šavle a u boku řemenem připjatý roh, kterým si měli dát znamení. Byl to ardónský zvyk, ale pokud nechtěli upozornit na rozmístění vládců ve vojsku, museli se s ním spokojit. Darasané měli kovové trubky, které vydávaly ostrý ječivý zvuk slyšitelný i v bitevní vřavě, a tak nezbývalo než doufat, že jim jejich vlastní obyčejné rohy poslouží stejně dobře.
