Gnarr. Ostrov Posledních lidí, odříznutý od zbytku světa bouřlivým a nebezpečným oceánem. Jeho obyvatelé během staletí zapomněli na Aelenor a nová víra je utvrdila v přesvědčení, že zbytek světa byl bohy zničen a smeten z povrchu zemského. Jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Následující den její otec donutil Gorana, aby se jí omluvil, došlo k tomu ještě před polednem. Pan Morxen mu večer předtím poslal stručný a jasný dopis, v němž stručně a jasně vyjádřil svůj hněv a rozčarování nad Goranovým chováním ke své schovance. Gonodeta se dál na radu otce chovala, jako by se nic nestalo, a zářila ve svých nových šatech jasněji než kdy dřív. Přestože si nikdo nechtěl znepřátelit muže tak vlivného a bohatého, jako byl pan Morxen, by se však opilecká slova princova bratrance u dvora opakovala ještě dlouhou dobu (alespoň před tím Gonodetu otec varoval). Stalo se však pro všechny včetně ní něco velice zvláštního.
Toho dne se princ Oskar dopoledne nedostavil, když byli přijímáni všichni královští severští kapitáni, kteří byli právě přítomni na Cysu. Mnoho z nich přišlo proto, že se měli se svými loďmi a posádkami zapojit do onoho velikého převozu zboží z ostrova do Bouře a dál do Yrugova Přístavu. Opravdu to vypadalo, jako by pán Anarlen s pánem Paličem měli v úmyslu vyprázdnit všechny cysské sklady, zejména ty s velrybím tukem. Gonodeta tomu všemu přihlížela, napůl usínajíc mezi jednotlivými ceremoniemi, a čekala na polední hostinu s kapitány a tancem. Očima hledala mezi přítomným panstvem kralevice, ale nakonec se musela smířit s tím, že tam zkrátka není. Když se dostala ke Koletě, princezna jí sdělila, že její bratr by se měl každou chvílí objevit, ale že jí nemůže říci, kde je. Gonodeta jí byla vděčná, že se ani slůvkem nezmiňuje o Goranovi a minulém večeru a že ji i nadále vyznamenává svou přízní, jako by se vůbec nic nestalo. Připomnělo jí to bezděky den, kdy v Bouři našli samotného prince zavřeného ve vězení královské strážnice. Tehdy o tom také věděli všichni, každý o tom za zády krále mluvil; nikdo se ale nic neodvážil vyslovit nahlas.
Hodování bylo v plném proudu, když byli ohlášeni a do síně vpuštěni hudebníci. Pestrobarevná, pěkně oblečená skupina šesti mužů na sebe okamžitě strhla pozornost, tím spíš, že očividně nebyli očekáváni. Správce vstal od stolu a rozkřikl se na sluhu, jak je možné, že je bez jeho vědomí vpustili do domu. Gonodeta se musela zasmát jejich udiveným obličejům, které byly až do té chvíle odrazem sebejistoty. Netrvalo to však dlouho a vzpamatovali se. Jeden z nich, malý loutnista s vlasy rudými jako oheň, se pohodlně opřel o zeď a založil si ruce na nástroji, jenž mu visel dopředu přes rameno, další z nich si začal prohlížet úbory správcova služebnictva a cvrnkat jednomu z u zdi stojících lokajů do lesklých kovových knoflíků na hrudi. Teprve po uplynutí těch několika trapných chvil se objevil ve dveřích Oskar, na nějž muzikanti zjevně čekali. Gonodeta nedokázala potlačit úsměv; zdálo se jí, že si ten okamžik zmatku a rozčarování prodlužoval pro vlastní potěšení. Co udělal, jí došlo ještě předtím, než sám začal vysvětlovat.
„Vznešení pánové, máme tu čest hostit dnes severské a cysské kapitány, námořníky tělem i duší, dovolil jsem si tedy přivést dnes s sebou pravé cysské hráče, pány hudebníky, kteří zahrají, co si naši hosté budou přát."
