Gnarr. Ostrov Posledních lidí, odříznutý od zbytku světa bouřlivým a nebezpečným oceánem. Jeho obyvatelé během staletí zapomněli na Aelenor a nová víra je utvrdila v přesvědčení, že zbytek světa byl bohy zničen a smeten z povrchu zemského. Jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cvičení probíhala od úsvitu do soumraku, aby se vystřídali všichni imairové se svými stíny. Yelfir ho odvedl do dolomitově bílé místnosti, kde, jak Marselen rychle pochopil, předtím rozložil různé hořlavé věci.
„Tohle je jen zkouška, potřebuji vědět, co dokážeš." Imair zvedl z kamenného stolku malý seříznutý stoh slámy a hodil mu ho pod nohy.
„Myslel jsem, že to byla ta včerejší vstupenka," odvětil Marselen. „Máš o mně nízké mínění, jak vidím."
„A já zas vidím, že jsi špatně spal – ostatně jako většina, když se sem dostanou. Tak nezdržuj a spolupracuj, záleží na tom tvá a především má budoucnost."
„Hoří to," řekl pomalu Marselen a jedním pohybem ruky zapálil stoh. „Tak se země s vodou mění v oheň a vzduch."
„Hmotné se mění v neuchopitelné," pousmál se imair. „Teď tohle," zvedl ze stolku sukovou větev. Ještě než ji stačil položit na zem vedle popela ze slámy, vzplála mu v ruce jako pochodeň.
„Počkej, až ti to hodím pod nohy," okřikl ho.
„Bojíš se, že se spálíš?" zeptal se Marselen ospale. „Taková větev, to nic není, Yelfire. Zapálená větev se dá pořád strčit do kádě s vodou."
„Pak voda plamen uhasí, to je každému jasné. Ale my jsme vládci ohně, Marselene, a dokážeme si poradit i tam, kde už voda proti ohni nic nezmůže. Dokážeme oheň podrobit vlastní vůli."
„Jak významně to říkáš," zvedl Marselen obočí. „Takže ty víš, co jsem udělal, proč jsem tady?" Yelfir se usmál.
„Tady mají zdi uši a oči."
Zjevně i ústa. Marselen chápavě přikývl, ale uvnitř měl vztek. Ušetřil imairovi práci a zapálil také všechny zbývající věci na stolku: kůži, kus lýkového provazu a vysokou svíci. Cítil, jak mu energie proudí celým tělem, ale tělo samotné se chvělo únavou jako zetlelý list ve větru. Ve vzduchu začínal být cítit kouř.
„Můžeme přejít k další zkoušce?" zeptal se.
Nato se Yelfir zničehonic prudce otočil a srazil ho k zemi. Marselenovi projela hrudí krutá bolest podobající se desítkám ostrých drápů drásajících jeho plíce na kusy. Do očí mu vyhrkly slzy, ty však téměř okamžitě vysušil strašný, spalující žár. Nebyl to však žár, před nímž bylo možno utéct, tentokrát jako by plameny sálaly uvnitř něj samého a spalovaly mu útroby na mrtvé zuhelnatělé škvarky. Celá místnost se proměnila v pec a jeho zradila kolena. Zdálo se mu, jako by byl znovu na poli, plameny šlehající vysoko nad jeho hlavu. Tentokrát to však bylo nad jeho síly. Uslyšel Yelfirův hlas, mocný a syčivý, jako by mu s každým slovem z úst unikala vodní pára.
„Mnoho z nás sem přichází jako ty: mladí, namyšlení, opovážliví ničemové, kteří nedokáží své schopnosti krotit. Mají stejně jako ty pocit, že dokáží velké věci a že udělají díru do světa. Myslí si, že se nepotřebují učit. Cítíš se mocně, Marselene? Nemůžeš ovládat přírodní živel, pokud neovládáš ani sám sebe, to si pamatuj."
