Gnarr. Ostrov Posledních lidí, odříznutý od zbytku světa bouřlivým a nebezpečným oceánem. Jeho obyvatelé během staletí zapomněli na Aelenor a nová víra je utvrdila v přesvědčení, že zbytek světa byl bohy zničen a smeten z povrchu zemského. Jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Pravé křídlo bylo zničeno, to proto se Darasané dali na ústup tak rychle. Nebyl tam nikdo, kdo by je hnal do pasti."
„Proč jsem nedostal zprávu? Stačilo by jedno zatracené znamení, Vildeyre," rozčiloval se Marselen. Vítězství nebylo tak sladké, jak se na první pohled zdálo. Mnoha Darasanům se podařilo dosáhnout městských hradeb a vzbouřenecký tábor byl plný raněných a umírajících. Ve vzduchu byl cítit kouř, jako by ho sem přinesli s sebou. Přesun byl dlouhý a těžký, nikým neřízený; jeho tisíce vojáků se vracely v malých i větších skupinách, trousili se ještě půl dne poté, co dorazil on sám. Nejprve bylo třeba postarat se o raněné a Marselen mezi nimi strávil většinu času od chvíle, kdy do tábora přišel. Ashoth byl postřelen daraským šípem do ramene a v ležení vládl zmatek, jak se lidé navzájem hledali a shledávali. Vildeyr, jenž bitvu jako zázrakem přežil bez jediného škrábnutí, dostal za úkol sčítat navrátivší se muže a získávat od nich zprávy o stavu vojska. Když se však ze své objížďky vrátil, vypadal sklesle a smutně, že ho tak Marselen neviděl od smrti jeho přítele Erlena.
„To Fallar..." vykoktal mladík zaraženě, jako by jemu samotnému ona skutečnost nešla do hlavy. „On... nejspíš padl. Nikdo ho neviděl, zatím se nevrátil s raněnými do tábora."
Marselen zamrkal a na okamžik doufal, že se přeslechl. „Cože? To není možné," vydechl jako ve snu. Nepřišla žádná odpověď. Z pravého křídla nepřišla žádná odpověď. Ne, Fallar nemohl být mrtvý, kromě Ashotha to byl jeho nejbližší přítel. Qhyzar si nemohl povolat právě jeho... Vydal by se Marselen na tuto cestu, kdyby byl věděl, že na ní obětuje všechny své blízké?
„Já... Je to opravdu jisté? Není mezi raněnými? Třeba se jen ztratil, nemůže chodit a leží někde v táboře, třeba se ještě nevrátil..." vysoukal ze sebe, chytaje se posledního stébla naděje. Před bitvou měl za to, že po smrti své rodiny žije už jen pro své muže, ale představa, že by ztratil dalšího přítele, ho nyní přiváděla k šílenství.
„Hledali ho, hledali..." pokýval Vildeyr nepřítomně hlavou. „Vyjel jsem celou míli na sever, ale na další skupinu jsem nenarazil. Nikde nikdo, všichni... všichni, kdo přežili, se už vrátili, Marselene..." Mladíkův hlas se stále třásl. Marselen se k němu otočil zády, ani jeden z nich už neměl co říct. Do jeho jindy tak jasné a otevřené mysli se vplížila temnota. Zvítězil, ale za jakou cenu? Stálo velké vítězství nad Darasany, ta jediná hodinka slávy během pronásledování, za přátelství a oddanost těch mnoha set mrtvých? Takhle nesmíš přemýšlet, napomenul ho slabý, zamyšlený hlas ve tmě, hlas obětovaného. Jakým právem se opovažoval uvažovat tak sobecky? Jeho vlastní zájmy nebyly ničím ve srovnání s Qhyzarovými úmysly. Jeho bůh byl dobrý a mocný, ale zlo ve světě si s ním v moci a síle nezadalo. Jeho přátelé byli mrtví vinou zla a z toho vyplývalo, že aby mohli ostatní žít v klidu a míru, musí on zlo ze světa vymýtit. Qhyzar se postará o jejich duše, taková je jeho dobrota a milost...
