To musí být jen sen | Avengers ff

křeslo

Za hustými jehličnatými lesy v sněhem zahalené krajině na Sibiři, kde se ani ptáček zahlédnout nedal, se schovávala betonová, časem dosti poznamenaná budova, obehnaná ostrým ostnatým drátem. V této budově se malá dívenka choulila v rohu tmavého pokoje, spíše cely, a utápěla se v nesnesitelné bolesti, z ran, které jí uštědřil jeden z těch vojáků, kteří střežili po celé té budově. Kout jí poskytoval jakýsi druh útočitě, ve kterém si mohla kdykoliv schoulit a čekat, jestli se bude něco dít nebo si může dovolit alespoň na chvíli zavřít oči. Když už si myslela, že si může na chvíli odpočinout se dveře její cely otevřely.

,,Poydesh 'so mnoy." ozvalo se ze dveří a dívka se vyškrábala na nohy, s cílem následovat vojáka, který pro ni přišel. Šli dlouhou chodbou, ale najednou dívce selhalo tělo a upadla na zem. Voják se otočil, hodil si jí na rameno a šel dál, jakoby nic. Dívka slyšela těké kroky, dopadající na studenou podlahu, a pak už neslyšela nic. Ani nic neviděla.

   Probudila se na křesle, s přivázanými končetinami a roubíkem v puse.

,,Mozhete nachat." Uslyšela a náhle na to, ucítila příšernou bolest. Zavřela oči a začala sebou trhat. Chtěli se jí dostat do hlavy. Povedlo se.

,,Dobrje 'utro" objevil se před ní muž středního věku. Dívka nebyla schopna slov, proto pouze přikývla.

   Odvedli jí zpět do své cely. Neschopna kroků, se odplazila zpět do svého rohu. Před očima jí začaly probíhat obrázky a z očí ji ukápla slza. Druhá. Třetí. Po tvářích už jí teklo tolik slz, že se nedaly spočítat. Dál už to nevydžela. Zavřela oči. Pokoušela se usnout. Neúspěšně.

* o den později *

   Opět jí vláčeli po chodbě. Dva vojáci držící její ruce. Nohy se jí šoupaly o zem, ale to jí nějakým způsobem nebolelo, možná protože věděla, že zanedlouho jí pohltí mnohem větší bolest. Naproti ní se objevili jiní vojáci, kteří vláčeli dalšího. Muže. Muže s tmavými, skoro po ramena dlouhými vlasy. Dívka zvedla pohled ze země, právě na něj. On jakoby vycítil její pohled, zvedl i svůj. Jejich pohledy se na chvíli setkali. Muž z jejích očí vyčetl strach a obavy. Pohledem se jí snažil alespoň trochu uklidnit. Vždyť to byla jen malá holka a už zažívala stejnou bolest jako on. Dívka se pokusila otočit, aby ho mohla jetě chvíli vidět, ale marně. Chvíli na to uviděla otevírající se dveře. Pak už byla tma.

  Probudila se přivázána. Na křesle.