To musí být jen sen | Avengers ff

Kapitola 3.-Steve

Pak mou hlavu zavalila příšerná bolest. Křičel jsem, ale na nic mi to nebylo. Až teď jsem si uvědomil, že tam celou dobu seděla.

pohled dívky

,,Hej?"

,,Hej?!"

Nic.

Po chvíli konečně otevřel oči. Už zase měl prázdný pohled. Nevím proč, ale mně když udělali v mozku guláš, dokázala jsem najít nějaké vodítko v mé mysli, a od toho objevila další věci z poslední doby. Nepamatovala jsem si toho moc, pamatovala jsem jen si věci, které na mě nějak zapůsobily. Chtěla jsem ho to taky naučit a myslím, že jsme pokaždé udělali krok dál.

,,Ahoj"

Nic.

,,Zase si mě nepamatuješ, viď?"

,,Měl bych?"

,,No, mohl bys" uchechtla jsem se. Taky mu zaškubaly koutky. Nad tím jsem se musela pousmát.

,,Jsme tu sami, buď v klidu" snažila jsem se ho uklidnit a dařilo se.

,,Co se stalo?" zeptal se.

,,Nic, co by si už nezažil" odpověděla jsem.

Chtěla jsem ho oslovit jak ten chlap s štítem na mostě. Bucky. Měla jsem strašný nutkání, ale vydržela jsem to. Radši jsem se zeptala:

,,Hele, kdo byl ten chlap se štítem na tom mostě?"

,,Kdo?" zamručel.

,,Ten, co tě oslovil"

,,Znal jsem ho" zamyslel se.

,,To mi taky došlo" odsekla jsem hodně potichu.

,,Cože?"

'Sakra, jak mě mohl slyšet!!'

,,Nic, nic, jen jestli si ho nepamatuješ" zachránila jsem to. Dlouho nic neříkal a snažil se cokoliv najít. Opravdu se snažil. Cítila jsem to.

,,Ste-Steve" odpověděl.

,,A mě?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

,,Promiň" zašeptal a sklonil hlavu.

,,Nevadí". Z oka mi ukápla slza, kterou jsem hned setřela. Otočila jsem se, šla blíže k němu a sedla si vedle něj. Teď už jsem to nevydržela.

,,Bucky?" vystřelilo ze mě.

,,Hmm?" zvedl hlavu. Oba dva jsme zamrzli. Já, protože jsem nečekala, že to s ním hne, a jemu se v očích zableskla zmatenost a zvídavost.

,,Tak to jsem nečekala" vydechla jsem.

,,Proč jsem zareagoval?"

,,Sama nevím, ale předpokládám, že se tak jmenuješ, nebo jmenoval, nevím, každopádně ten chlap se štítem tě tak oslovil "

,,Bucky." zašeptal.

,,Takže Bucky" čekala jsem na jeho reakci. Skoro hned zvedl hlavu.

,,Musím ho najít" zvedl se ze země a vystřelil ke dveřím. Pokusil se otevřít. Marně.

,,Tak lehce se odtud nedostaneš. A snad by si mě tu nenechal, ne?" podívala jsem se na něj.

,,Tak jak se odtud dostaneme?" otočil se na mě, s naléhavostí v hlase.

,,Klid, klid, hlavně potichu" okřikla jsem ho.