Two opened books

Prolog: V samotě ulic

*Ahojte. Napadla mě nová story a už ji mám vymyšlenou do konce. Tady je prolog :D, a počkejte si, začátky nejsou moje parketa, jak asi víte. Tento text a další kapitolka vás uvedou do děje a pak se to začne rozvíjet. Netuším, jak dlouhý tenhle příběh bude, ale máte se na co těšit.*

Zase jsem měla hlad. Přes můj plášť stékaly proudy vody. Déšť už pár hodin nepolevoval a já se rozhodla k něčemu, co nemám ráda a dělám to jen zřídkakdy. Musím jít na trh, i když nemám peníze, a najít si jídlo. Stáhla jsem si černou kapuci víc do obličeje a látka se mi napnula v týle.

Krok jsem měla jistý a pevný, za ta léta, co žiji na ulici, jsem se naučila nedat strach a pochyby najevo, jinak selžete. Procházela jsem čtvercovým náměstím, sledovala prodavače a obchodníky s jídlem a vytipovávala jsem si ty, kteří se o své zboží moc nestarají. Našla jsem si pár takových. Jeden byl zelinář, ale při bližším pohledu jsem zahlédla čepel nože, který se skrýval pod pultem a vždy byl zelináři na dosah svalnaté ruky. Podle toho, jak se uvolněně bavil se služkou, která u jeho stánku smlouvala cenu, měl situaci naprosto pod kontrolou. Ta služka na sobě měla stejnokroj služebnictva v klášteře a podle erbu na zástěře byla osobní kuchařkou opata Huga.

Nevyšší představený místního kostela byl sice dobrák, ale jeho zástupce, opat André, využíval jeho naivity a polehoučku se dokázal probojovat k moci skrze něj. On tahá za nitky, nelítostně a krutě se staví proti všemu, co odporuje jeho představě pobožného života. To však neznamená, že ve městě není spodina a zloději. Já jsem toho živý důkaz už čtyři roky.

Otec byl obchodník a matka švadlena, žili jsme si celkem dobře. Jenže pak přišla morová rána, jak to v této době bývá, a já byla v deseti letech najednou na všechno sama. Nikdo mě nechtěl zaměstnat, na to jsem byla moc mladá a navíc holka, a tak jsem si musela najít způsob, jak se uživit. Už dlouho takhle živořím a asi to tak bude do konce mého krátkého života, protože kdo by chtěl do služeb zlodějku a žebračku, ještě k tomu s rusými vlasy, znakem čarodějnictví. Proto nosím tenhle plášť, který mě chrání při náhodných výbojích vojáků z malého, ale dokonale vycvičeného vojska kláštera. Prý ho mají na obranu, ale nikdo jim nevěří.

Zrovna jsem prošla obloukem kolem páru mužů v rudých uniformách, členů klášterské gardy, když jsem našla to, co jsem hledala. Letmo jsem zavadila okem o znak jejich velitele, bílý erb s bílou sedmilistou růží, po které tečou kapky krve, hromadící se v nejspodnějším lístku do jediné obrovské kapky, která vypadá, jako kdyby lidstvu odměřovala čas, který bude na světě. Do té doby, než rudá tekutina skane z okvětního plátku.

Pak jsem se soustředila už jenom na můj cíl.

Jedna obchodnice vypadala opravdu hodně nezkušeně. A neměla u sebe ani zbraň, a to na jejím pultu leželo maso. Řeznický stánek se mi naposledy povedlo ochudit o něco málo té šunky asi tak před sedmi měsíci. Tehdy řádila cholera a já jsem si tenkrát opatřila na místním hřbitově plášť, který mě skrýval ve stínech uliček, když jsem upalovala s kořistí schovanou pod tou tmavou látkou. Pro mě to byly úžasné dva dny, kdy jsem si alespoň mohla žebráním šetřit peníze na zimu. Nedokázala bych okrást někoho v zimě, to jsme všichni zajedno a všichni máme nedostatek jídla a oblečení. Cluny není moc bohaté město, když nepočítáte duchovenstvo, nejbohatší tu byla vrstva obchodníků a kupců, do které jsem kdysi patřila i já.

Jak krutě se mnou osud zametl. Ale živit se musím. V hlavě mi šrotovala kolečka a já si spřádala plány na to, jak se přiblížím, jak jí něco před nosem čapnu a uteču do támhleté zapadlé uličky. Tam se zbavím veškerých pronásledovatelů a budu mít co jíst.