Two opened books

V: Pryč...

*Ahojte. Tímto bych moc chtěla poděkovat LiaFee, která se mi nabídla jako korektorka příběhu. *fanfáry* Nechť je tato kapitolka věnována jí ;).*

Vchod do města protínala cesta vedoucí lesem, který objímal třetinu hradební délky. Teď, když obloha nabrala sivější odstín modré a lehoučce se zšeřilo, to byl dokonalý úkryt.

Vlilo se do mě nové odhodlání, které pramenilo odnikud, ale pohánělo mé nohy vpřed. Zalezli jsme do skrytých stínů lesa, chránících před letmými pohledy stráže u brány. Bylo šero a nikde se nepohl ani lísteček, nikde ani ptáček nezacvrlikal. Lesní květiny povadly. Blíží se bouřka.

Zadní brána byla samozřejmě hlídaná gardou. Jejich bílé růže na uniformách šly poznat i z této dáli a zpoza malého keře natisklého k borovici. Jako kdyby mu bylo chladno.

A my dva se tiskli rameny za tím malým nevzrostlým keřem. Nevím, cítila jsem se nějak... silnější. Ne fyzicky, ale moje duše by v tuhle chvíli zvládla cokoliv. Moje srdce si bilo v naprosto volném, přesto však divokém rytmu. Projížděla mnou vlna neznámého pocitu a já se bála, že se pohnu nebo i jen nadechnu moc prudce a prozradím náš úkryt.

Zatím si nás nevšimli. Ale to nebude trvat dlouho. Můj černý plášť se v lesním porostu ztratí, ale Sebastienova košile pomalovaná všemi možnými zářivými a pastelovými barvami, ještě nevybledlými od doby malování onoho obrazu kupcovy dcery. Mám pocit, že už se k němu nevrátí. Jaká škoda. Musím zakrýt ty barvy na jeho košili křičící do dáli.

Tok mých úvah se rozplynul do chaosu, když Sebastien něco zašeptal. Zatřásla jsem hlavou. „Cos říkal?"

„Udělej to ještě jednou." Zašeptal trochu hlasitěji.

Nechápala jsem. „Co mám udělat?"

„To samé, co s tím sudem." V jeho hlase byl údiv.

Nebyl to špatný způsob, jak odlákat jejich pozornost. Mělo to ovšem jeden dost podstatný háček. „Netuším, jak jsem to udělala."

„Ale..." chtěl něco namítnout, ale pak si to rozmyslel. „Jak je tedy odlákáme?"

„Já nevím." Potřásla jsem hlavou a pak si klekla, moje nohy protestovaly proti sezení na patách. Levé koleno mě zabrnělo pod nárazem do něčeho tvrdšího než lesní půda. Kámen.

Zvedla jsem ho a potěžkala. Najednou jsem naši nynější situaci za keřem už tak bezvýchodně neviděla.

„Umíš házet?" Zahleděla jsem se na něj a v jeho očích se blýskla jiskra jakéhosi odhodlání a touhy po dobrodružství. Jako by ho nebylo dnes dost.

Podala jsem mu šedý hrbolatý kámen o velikosti dlaně. On ho potěžkal, vstal, a než ho stihly zaznamenat pátravé pohledy stráže, hodil ho na druhou stranu stezky. Narazil do kmenu stromu. Ten zvuk byl dostatečně silný na to, aby se strážní otočili. Chvíli si něco šeptali a na jejich obličejích se střídaly silné emoce. Pak se oba vydali tím směrem. Zřejmě si mysleli, že brána nepotřebuje hlídat. Nebo se taky báli rozdělit se. Ušklíbla jsem se.

„K čemu magii?" zašeptala jsem pro sebe a tiše vysprintovala k vedlejšímu vstupu do města.

„Pojď." Sebastien mi zatahal za plášť. Oba jsme doběhli do ulic nespatřeni a využili jsme postavených beden a pytlů, po kterých jsme vystoupali do výše střech. Opatrně jsme našlapovali, skrčeni v podřepu. Domlouvali jsme se jen gesty, přece jen, zvuk se nese po rovné a prázdné ploše střech daleko.

Naštěstí jsme byli spatřeni jen zrzavou kočkou, která tiše seděla na jednom okraji malého kamenného domku tisknoucího se k hradbám.

Konečně jsme spatřili trochu bytelnější a honosnější střechu jednoho z měšťanských domů.