Two opened books

II: Risknantní žít dnes

Moje kroky jistě směřovaly směrem mně dobře známým. Blížila jsem se ke starému, ale zachovalému domu. Přestože byl už od pohledu stabilní, nikdo v něm nebydlel. Tady totiž tehdy vypukla epidemie moru a všichni se tomuhle domu vyhýbají jako čert kříži. Vlastně je to docela trefné přirovnání, protože před vypuknutím epidemie požehnal domu samotný opat Hugo jako projevení dobré vůle bohatému vlastníkovi a celé jeho rodině, jelikož věnoval místním mnichům a jeptiškám z kostela na naše poměry hodně peněz. Asi sto pencí.

Už pár let je celá tahle rodina úžasných lidí navždy pryč. Teď tu žije Sebastien, tajně a nepozorovaně. Celá budova se válí pod vrstvou nákresů či doposud prázdných papírů, tužek, kružidel a stoly se prohýbají pod tíhou skleněných nádob, ve kterých se ukrývají exempláře čehokoliv, co bylo kdysi živé. Nyní je to naložené v lihu, ať už to byla ropucha, krysa či lidské oko. Podle jeho slov si všechno shání tak, že neublížil živé duši, jak mi jednou tvrdil. Nemám mu to za zlé.

Přišla jsem k tomu domu a otevřela dřevěné dveře zasazené v kamenné zdi.

„Sebastiene? Haló?"

V jedné ze čtyř malých místností se ozval cinkot skla. Říká jí laboratorium a je plná skleněných baněk naplněných rozmanitě zbarvenými tekutinami. On si je nazývá učenými názvy. Sice je bez domova, ale jako jednomu z vyšších vrstev mu bylo poskytnuto vzdělání. Jednou mi o své historii vyprávěl.

„Žil jsem v Paříži. Otec byl bohatý, živil se jako obchodník s drahými látkami, a tak si dovolil mě vzdělat. Žil jsem spokojený život, až mě jednou v noci matka vzbudila se šokovaným pohledem a tváří změněnou k nepoznání od strachu. Vrazila mi do ruky brašnu s jídlem a penězi. ,Utíkej co nejdál odtud,' řekla tehdy a já ji bez váhání poslechl. Nevím proč, ale když jsem se za rok vrátil, mí rodiče byli oba mrtví. Prý poprava. Bylo mi třináct."

Tehdy se mi poprvé otevřel a já ho lépe poznala. Je mi opravdu blízký a oba dva si věříme a navzájem si pomáháme jít cestou zvanou život. Nikdy bych mu nic nezatajila a nikdy bych mu nelhala.

Usmála jsem se pro sebe a realita mě dostihla, když vešel Sebastien do místnosti.

„Ahoj Theo, čekal jsem tě, jen..." bezmocně roztáhl ruce jako omluvu. Já se však usmála. To mi na něm přijde nejlepší. Je tak roztomile roztržitý.

„Nemáš se za co omlouvat." Když ,studuje', jak to on sám nazývá, na všechno zapomíná. To je na něm kouzelné.

„Ahoj." Objala jsem se s ním navzdory zápachu síry čpějícího z jeho starých kalhot a bílé košile, která už svou barvu dávno ztratila pod skvrnami od barev, různých příměsí chemických sloučenin a tuhy a uhlu, kterými kreslil skicy. Skvrny od barev se zdály být čerstvější než ostatní. To znamená jediné.

Po objetí se odtrhl a usmál se také. „Hádej co? Mám zakázku na obraz!"

Já hvízdla. Za ty tři roky, co ho znám, se mu to povedlo jen párkrát. Vždy maloval pro bohaté měšťany a těch tu moc nebylo. Nikdo jiný si to dovolit nemohl.

„To je úžasné, Sebastiene!" Vykřikla jsem a znova jsme se objali. „A kdo si ten obraz objednal?"

„Kupec z přístavu. Maluji jeho dceru." Pocítila jsem sevření útrob a náhlou prázdnotu. „A... maluješ ji často?"

„No, chodím k nim třikrát týdně." Píchlo mě u srdce a on se zašklebil. „Proboha Theo, je jí šestadvacet a já nemám o sedm let starší dívky zájem!"

Ulevilo se mi, netuším proč. „Já to ale takhle nemyslela."

„Takže sis něco myslela." Sebastien se potutelně pousmál.

Já tu mám umět manipulovat s druhými a využívat jejich slabiny. Povzdechla jsem si a v duchu si zanadávala. On ale není moje slabina! opravila jsem se hned. Mé svědomí hned začalo vysílat to malé slůvko ale, které se rychle dostávalo do popředí.

Začíná se z toho stávat nebezpečné téma. Musím se rozptýlit.

„Na čem tam pracuješ?" Opravdu mě to zajímalo. Jednou to byla látka uchovávající potraviny čerstvé a jindy roztok ničící zánět. Koukla jsem mu přes rameno.

Ukázal palcem do místnosti. „Čistidlo. Siřičitany a soli." Normální.

„A co s tím?" Ignorovala jsem zápach a šla ke skleněné aparatuře.

„No, prodat to, co jiného." Pokrčil rameny.

To se mi nelíbí. Zvýšila jsem hlas. Jestli tím ,prodat' myslí... ne. „Kde?"

„Co kde?" Dělal, jakoby se o to už nepokusil.

Zabodla jsem mu prst doprostřed svalnaté hrudi. Kde se asi tak vypracoval? Co to s tebou je? Teď na to nemysli.

„Nedělej ze sebe blázna, a ze mě taky ne. Černý trh za městem v lese." Tam se scházela celá spodina a různé pochybné existence nabízející nelegální věci a práci na černo. Málem ho zajali, tehdy, když tam vtrhla garda.

„No..." podrbal se na zátylku a přešlápl z nohy na nohu. Je to jasné, chce tam za pár dní jít.

„Nedělej to." Prosba v mém hlase byla naléhavá. Ti, co jsou odhaleni, jak na černo prodávají a kupují, přijdou téměř všichni o život. Bez Sebastiena bych to nezvládla.

On se smutně usmál. „Dobrá, Theo. Já nechci, aby ses bála." Jeho zelené oči s příměsí stříbrné a kapkou žluté se zaleskly naklonností. Nebo něčím víc?

„Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Tvoje geniální mysl ti bude na kole při lámání kostí k ničemu." Zlomil se mi hlas a moje ruka povolila. Svezla se dolů k boku.

„Dobře. Ale jen protentokrát. Sice mám své zdroje, co mi nosí věci, ale něco u pouličních zlodějíčků sehnat nejde."

„Díky."

Věděla jsem, že toho nenechá. Že se o to pokusí za týden a den, kdy je další srocení té pochybné chásky.

„Jinak, co se děje ve městě? Tak málo lidí jsem na ulicích už dlouho neviděla." Založila jsem si ruce na prsou. Nutně jsem potřebovala změnit téma a on očividně taky, protože jeho kosý pohled směřoval k podlaze.

Usmál se a zvedl hlavu. „Čistky. Slyšel jsem to na trhu od žebráků od klášera."

Ve mně hrklo a nezmohla jsem se na slovo.

„Kdy?" Šepot byl sotva slyšitelný.

„Zítra ráno." Zamrkal a mě napadla šílená myšlenka. Když jsou čistky, jak to obyčejný prostý lid nazývá, prohledávají dům od domu a cokoliv, co je podle nich podezřelé, znamená smrt. I pro takové maličkosti, jako černá koťata či více košťat v domácnosti, nebo jen vlastnictví málo znamých bylin ve větším množství, byli lidé naprosto běžně upalováni.

„Ale... ale ty už nebyly několik let. Asi deset." Tehdy jsem to zažila a nikdy na to nezapomenu. Křik, hluk, pach spáleného masa a strach. Na hranici bylo tehdy upáleno asi patnáct žen, z toho čtyři rusovlásky. Bylo mi sedm. Má matka mi tehdy vlásky ostříhala, aby se vešly pod šátek, a od té doby si jejich délku udržuji stejnou. Je to taková moje vzpomínka na ni. Nic mi po rodičích nezbylo, všechno tehdy spálili.

Budou prohledávat domy. Takže i ten Sebastienův. „Musíš odsud zmizet. Tohle ti neprojde jen tak."

„Ale projde. Je tu šance-" To už jsem nevydržela a vybuchla.

„Je to minimální šance, která nemá naději! Proč to neuděláš?"

Prohrábl si svoje hnědočerné krátké vlasy. „Nemůžu tu nechat celý život. Měla bys jít, Theo." Usmál se, ale v očích měl ale smutek.

Kývla jsem a radši ho poslechla. Nechci se hádat, ale musím mu pomoct.

Jakkoliv.

*Korektury by LiaFee.