Two opened books

VIII: Oči a duše

*Ahojte :D. Chyby opravím zítra :), zveřejňuji už teď, protože si o to psala Alkaleya, takže tady to je :*. Užijte si to.*

Nečekala jsem na to, až se ta malá liška pohne, já udělala první krok a ucítila její lehce zacuchanou srst.

A ona neuhýbala. V jejích očích jsem zahlédla odraz těch svých. Změnily odstín. Nevím jak moc, tma to zkreslila. Mohou hnědé oči změnit barvu takovým způsobem? Najednou se to samé stalo i s očima té lišky. A v mém nitru se něco přetrhlo a magie mě vrhla přímo do Středu. Sledovala jsem, jak se něco oddělilo. Není to špatně, není... šeptal hlas, který se ozýval odevšad. A já ho poslechla a nechala to tak být, jen jsem viděla, jak se kousek odtrhl a zamířil k tomu vyjevenému zvířeti. Ona očividně také nevěděla, o co jde. Jak by taky mohla.

Jak...? Co to k sakru je? Proskenovala jsem si ji ještě jednou. Seděla v klidu, uši v přirozené poloze. Ona se nebála, proč bych se měla bát já?

Něco v mé hlavě se mé myšlence vzepřelo. Ale nebyla jsem to já. Někdo jiný se vzpíral. To ona! Znovu ten tlak a pocit nesouhlasu. Jako kdybych si namočila ruku do jejích myšlenek a věděla jsem je.

Ty jsi ,,on"? Souhlasná vlna emocí. Radost, pochopení a zvědavost.

,,Ty víš, co si myslím?" Můj šepot nabíral na intenzitě díky vzrušení z nového pocitu. To je teda divný, a pořádně...

A pak mě to trklo. Krena vždycky věděla, co udělá Ravana, Ravana vždycky věděla, kde je Krena...

,,To ne!" Vykřikla jsem. Ten lišák mě pořád propaloval pohledem, neucukl ani na okamžik. Ani když jsem se natahovala pro brašnu a hledala v ní Knihu. Musím si o tom najít informace.

,,Theo?" Zašeptal Sebastien do ticha. Dočista jsme zapoměla, že tu spí. Nebo teda spal.

,,Já... to nic, v pořádku."

Zvedl se do sedu a shodil ze sebe pomalý pohybem přikrývku. ,,A proč jsi tu teda křičela-" Hlas se mu v půli věty vytratil do ztracena, když se jeho oči zaklesly do tdch lišákových. Já měla pocit, že oba dva zkameněli. Lišák se pohnul jako první. Naklonil hlavu na stranu a já si domyslela, že chce znát totožnost pro něj neznámého černovlasého chlapce.

,,Neboj se. Neublíží ti." Nebyla jsem si jistá, ke komu jsem mluvila. A oni dva pravděpodobně také ne.

Ten lišák se Sebastiena očividně nebál.

,,Sebastiene, nevím, o co ti jde, ale vím, že on nám neublíží."

,,Co když-?"

,,Žádné a co když není!" Vzdala jsem špot, mluvila jsme nahlas a v té tiché noci to znělo jako výkřik. ,,Jako Ravana a Krena. Chápeš? Asi jsem ji našla." Otevřela jsem dotěď svázanou knihu a začala hledat. Potřebuji o tom najít víc... Stránky se pohly a skončily na správných slovech. Vítr, který vyvolaly pohybem, mě pokaskal na tváři sporu s nádechem starého papíru a inkoustu.

Bez mé pomoci. Zprudka jsem se nadechla. Ještě něco bylo jiné. Písmo se na mě dívalo. A já se dívala na něj. Neměla jsem představu, proč se mi zrovna teď daří číst slova o mé Duši, jak mého lišáka kniha nazývala. Jen jsem četla s vášní, hladová po informácích. Sebastien ani nemukl a nechal mě být. Lišák zvědavě seděl a pozoroval knihu se zájmem, přesně tak, jako já.

Duše je čarodějčina osobnost, která se zhmotní z jejích prvotních magických sil. Může se zjevit kdekoliv na světě, ale vždy si svou čarodějku nalezne. Podoba Duší je většinou zvířecí, nejčastěji kočkovitých šelem. Jsou však zaznamenávány i případy, kdy byla Duše stejného živočišného druhu jako čarodějnice.

Odlepila jsem zrak od textu a lišák udělal to samé. Jeho uši se nastražily jakoby na něco čekal. ,,Sebastiene. On je jako Krena."

,,Jak to myslíš?"

,,Je to moje Duše." Stačilo mu zaslechnout slovo Duše a vytřeštil oči a mě zalila vlna nějakých kladně nabitých emocí, které zase nepatřily mě. Ten lišák mě pochopil. ,,Jsi?" Projistotu jsem se zeptala. Další vlna pozitivních emocí mě zasáhla jako úder.

,,Cože je?" Sebastien se na mě podíval očima, které už dávno ztratily závoj ospalosti.

,,On je tvořený mojí magií. Tou částí magie, kterou jsem poprvé zkrotila."

Chvilku mlčel, na tváři měl přemýšlivý výraz. ,,Dobrá, dejme tomu, že to tak je."

,,Je to tak."

,,Dobrá tedy. A co teď?"

,,Nevím."

,,Je nebezpečný?" Lišák na něj podrážděně štěkl.

,,Ovšemže ne." Na důkaz si lišák poposedl blíž ke mě.

,,Dobrá." S těmito slovy se Sebastien podíval na noční oblohu, která zdaleka nehodlala v nejbližší době ustoupit dni.

,,Jdeme spát?" Moje otázka byla zbytečná, věděla jsem, že ani jeden z nás se už ke spánku neuloží.

Atmosféra mezi námi dvěma zhoustla. A já pozorovala lišáka, který si z toho nic nedělal a jen tak se stočil do klubíčka. Záviděla jsem mu jeho lhostejnost.

Sebastienova otázka mi v hlavě sídlila už dlouho. ,,Kam půjdeme?"

,,Kam půjdeme? Kam nás to zavede. Nebo máš jiný nápad?" Zavrtěl hlavou. Jako já. Lehla jsem si na zem a doufala, že mě něco napadne, anebo že alespoň usnu.

*Ahojte! Teď moje omluvné/otravné kecy na závěr: máte nápady na jméno pro lišáka? Jsou vítané v konentech :). Po milionech let jsem zpět s ničím jiným, než je poezie (a tagy) :D. Doufám, že si ještě pamatujete děj :). Já si ho musela párkrát oživit, než jsem se touhle částí prolouskala :). Byl to fakt úmor, dostat se přes tenhle bod děje, jako kdyby my všechny nápady odlítly do teplých krajin ;).*