Two opened books

VII: Kam?

„Jak nás mohli najít, vždyť ti psi byli jediní živí tvorové v dohledu." Sebastien jen nedůvěřivě zakroutil hlavou.

„A na jejich čich jste zapomněli, že ano?" Ravana se podívala na Krenu a ona zamňoukala. Mám pocit, že ta kočka má vyšší inteligenci, než si myslíme.

Pokrčila jsem rameny. „No a co teď?" Máme málo času.

Přeměřila jsem si zbytek lidí v téhle místnosti. Ravana měla svěšenou hlavu a její šedé vlasy jí z části zakryly tvář. Obličej jí zbrázdila jedna elegantní vráska soustředění, která se přidala k těm malým ostatním. Její koncentrace se upírala k bariéře. Hledala psy. Krena vypadala ztuhle, její černá srst se ani nepohla.

Sebastien si ale tiše prohledával svůj vak u pasu. Povzbudivě se na mě usmál. Pak něco vytáhl. Skleněná lahvička s podivným sypkým obsahem. „Čichací sůl."

„S tou se jim ztratíme." Souhlasila jsem.

„Dvě minuty. Posypte okolí chalupy." Usmála jsem se.

„Já jdu. Ty si vem věci, Theo." Podíval se na mě a v očích měl... nevím.

„Dávej pozor, kdyby šli, padej odtud. Budou se snažit být nenápadní." A po těchto slovech jsem se natáhla po vaku visícím u dveří. Sebastien se kolem mě prosmýkl ven a jen co zmizel za rohem chalupy, Ravana promluvila.

„Vem si s sebou Knihu magie. Já už ji neochráním." Co to mělo znamenat?

„Ale vždyť se vrátíme za-"

Pohlédla mi do očí. Byl to pichlavý a přísný pohled. „Ne. Nevracejte se, dokud... Prostě se tu neukazujte. Garda a stráž jdou po vás. Není to bezpečné. Jděte." Strnula jsem, zatímco Ravana chladně šáhla pro Knihu písma. Vrazila mi ji do rukou a já jsem rozšířila oči údivem nad její tíhou. „Jdi. Hned."

„Ale já nevím-"

„Teď si sbal věci. Není čas." Stála jsem jako přimražená. Já se nevrátím? Tohle je můj domov a tady mám to všechno málo, co jsem kdy získala.

„Běž, vem si jen to nejdůležitější. Nezapomeň, že tvoje podstata je nebezpečná. Pro vás oba."

Já jsem jen kývla a odebrala se směrem do mé komůrky. Vyslechla jsem si toho dost. Kniha skončila na dně vaku. A na ní moje oblečení. A to bylo vše.

Otevřela jsem dveře vedoucí do místnosti. Ravana mi v tu chvíli do ruky vtiskla jutový pytlíček. Jeho hrubá látka nechávala vůni proniknout skrz a já ucítila směs bylinek, kterou jsem ještě nikdy nepocítila.

„Co to je?"

„Nevím, jestli to budeš potřebovat, nebo ne, ale přesto si to vem. Je to směs bylin, která po požití způsobí ztrátu paměti. Kouzly se dá poupravit délka trvání a zkušenější čarodějky dokáží určité úseky paměti i přepsat." Neváhala jsem a zastrčila ji na dno ke knize.

„Jak?"

„Kniha." Usmála se. Uslyšeli jsme psí štěkot. „Běž. Utíkejte tak daleko, jak dokážete." Zmocnil se mě strach.

„A co ty?"

„Nevím, jdi."

Krena se naježila. Jsou moc blízko.

Ťuk, ťuk. Zaklepání na dveře způsobilo, že mi po zádech ořejel mráz. „To jsem já, Theo. Už jsou tu, honem." Sebastien se snažil mluvit tiše.

Vyběhla jsem ze dveří a nechala vše za sebou. Moje nohy byly jisté, ale i tak jsem váhala. Ale mám jinou možnost? Ta rozporuplnost mě děsila.

Třeba se ještě jednou vrátíme.

...

Noc pomalu snášela svá křídla na krajinu a s tím se dostavovala i únava. Jen prve jsme běželi, ale po chvilce už moje i Sebastienovy plíce křičely s prosbou o vzduch. Tak jsme zpomalili, doufaje, že nenarazíme na nic, co by nás ohrožovalo. Nepadlo mezi námi ani slovo.

Až doteď. „Dost, už nemůžu." Sebastien se svalil na první volné místo, které spatřil.

„Já taky ne, ale musíme si najít lepší úkryt."

„Souhlasím." Nabídla jsem mu ruku a vytáhla ho na nohy, přičemž jsme oba hekli námahou. Měli jsme dost, nemělo smysl pokračovat, dělali bychom zbytečný hluk a vzbuzovali pozornost.

Po chvilce hledání jsme našli malé místečko částečně kryté keři a nízkými větvemi stromů. Bylo tak akorát velké, abychom se tam vešli oba. Oheň jsme nechtěli rozdělávat, i když byla zima. Nemohli jsme riskovat naše odhalení nebo že přeskočí jiskra a rozpálí větve smrků a borovic, které se pro to zdály jako stvořené.

Nabídla jsem se, že budu mít první hlídku, strach a úvahy mi nedovolily spát. Sebastien nic nenamítal. Zamotal se do svého pláště a já si ho představila jako housenku. Usmála jsem se nad tím, že by z něj ráno byl motýl.

„Co je?"

„Jsi jako housenka." Zašeptala jsem a zívla.

Taky se usmál a jeho oči se rozzářily. „Jsi si jistá, že nemám hlídkovat první?"

„Ne, stejně nebudu spát. Musím přemýšlet."

„Tak si přemýšlej, já už to nezvládám. V tomhle staaáááaavu." Zívnul uprostřed slova a já se potichu zasmála. Ne, takový zvuk housenka nevydává.

„Co zase?"

„Ale nic, dobrou."

„Dobrou."

A pak nastalo ticho a moje myšlenky vířily jako zběsilé. Nemohla jsem najít odpověď ani na jedinou, nemohla jsem si je postupně vymazávat z hlavy.

Zahoukala sova. Vzhlédla jsem a setkala se s jejíma očima. Cítila jsem nutkání pohlédnout na její auru. Tak jsem zavřela oči a hledala Střed. Bílá žáře byla jako supernova. Šlehaly z ní plameny. Ale něco bylo jinak. Přesto jsem cítila, že to není změna, které bych se měla bát.

Všechny šlahouny, které z ní vycházely, směřovaly stejným směrem. K mé levé ruce. Něco mi ukazovaly. Neodolala jsem a otevřela oči. Přede mnou byla aura lesa. Tak lehce jsem ji ještě nevyvolala. Stromy vyzařovaly stoický staletý klid a mezi tím se mi očas mihla tečka. Nějací brouci nebo mravenci. Neviděla jsem je ale všechny. Chce to trénink.

Pohyb. Nalevo. V tom keři. Ztuhla jsem a odvolala svou magii. Celý les získal fádní nádech černé. Ale ten keř... Něco se v něm pohybovalo. Dostala jsem strach a strnula. Netušila jsem, co dělat. Můj strach s každou vteřinou stoupal a ucítila jsem záchvěv paniky.

A pak z keře vyskočila liška. Byla celkam malá, trošku větší než Krena. Dívala se na mě a byla až neuvěřitelně klidná.

Když je zvíře klidné, připravuje se k útoku. Ta myšlenka mi vehnala adrenalin do žil. Ona mě pozorovala, pak zavrčela. Já vykřikla, ale včas jsem ten zvuk zadusila rukou. Ona naklonila hlavu na stranu. Pak lehce vyštěkla a svou pozornost obrátila k mému vaku. Prohlédla si ho. A já měla najednou pocit, že ona ví, co se tam schovává. Čumákem do něj šťouchla a já natáhla ruku na protest. Musím ochránit Knihu, nikdo mi ji nesmí vzít.

Liška si mě ale nevšímala a já to nedokázala zastavit. Moje ruka směřovala k ní a já se bála, že mě kousne. Přesto jsme ani jedna neucukly. Ona přestala šmejdit v mém vaku a sledovala moje reakce. Pohlédla jsem jí do očí. To není možné... Stejná barva jako moje! Ta liška měla hnědé oči jako já. Jak to?

*Ahojte! Dneska jsem nějak hodně produktivní ;). Děkuji všem, co se mnou měli trpělivost a dočetli až sem :). Další díl už se píše, takže zatím (u tohohle příběhu po 2837373883 letech :D) vaše WhiteRaven_.*

*Korektury by LiaFee