Two opened books

VI: Konečně zpět

Když jsme doběhli za bránu, obklopila nás náruč stromů. Napadlo mě, kde se schováme a budeme v bezpečí. „Na stromy, honem!"

Sebastien pochopil a změnil směr. Bežel k vysokému dubu, ranec s věcmi za ním vlál a plácal ho do zad. Pár metrů před stromem hodil vak do koruny a já se modlila, aby se tam zachytil. Povedlo se a Sebastien doběhl i těch posledních pár metrů ke kmeni, odrazil se a chytil se nejspodnější větve. Já skočila hned za ním, když už byl ve vyšších větvích. Silou vůle, poháněna strachem a vytáhnuta Sebastienem, jsem se vyškrábala za ním a šplhala dál a dál, dokud jsem nedosáhla jeho úrovně o dvě tři větve výš. Odvážila jsem se pohlédnout dolů. Psi, odtud vypadající dvakrát menší, ale i tak stejně nebezpeční, skákali na mohutný kmen stromu a jejich štěkot se mísil s naším po námaze hlasitým dechem. Jsme v pasti.

„Theo, musíš použít magii, z toho se bez ní nedostaneme." Naše pohledy se odlepily od těch zvířat tam dole.

Já nevím jak! křičela jsem v duchu. Přece se to dá vyřešit i jinak. Zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet. Prosím, ať je tu nějaká varianta...

Jemně mě zahřálo u srdce a já to pochopila ještě předtím, než mě Sebastien oslovil a než jsem si uvědomila, co dělám. Nevědomky jsem si vyčistila mysl a pátrala ve svém bytí po Středu. Nevím, jak jsem došla k závěru, že teď jej najdu. Možná, že když to čarodějka zažije jednou, stane se to pro ni jaksi lehčí. Někde tam musí být. Je to naše šance s největší pravděpodobností úspěchu.

Pátrala jsem v sobě samé. Bylo to, jako kdybych letěla černočernou tmou, ale i přesto jsem věděla, kde jsem. Byla jsem nikde a zároveň všude. V koutku mého zorného pole se něco zablesklo. Otočila jsem se a uviděla to. V tu chvíli jsem k tomu byla jako zázrakem blíž a sledovala, jak celý ten útvar z linií světla zářil. Vypadal, jako kdybych si za ním dokázala představit cokoliv. Natáhla jsem k tomu ruku a pohltilo mě světlo, které nabralo černou a zároveň bílou barvu, bylo horké a zároveň štípalo jako mráz, bylo dobré i zlé. To byla podstata mého Středu. Připadalo mi, jako kdyby to trvalo věčnost, ale nemohlo to být víc než jen pár vteřin.

Otevřela jsem oči a slyšela zalapání po dechu. Patřilo Sebastienovi.

„Tvoje kůže... svítí." Udiveně mě sledoval a já se na sebe podívala. Neviděla jsem nic zvláštního, zato slyšela každé zvíře, které v okolí zbylo. Dole asi dva metry pod námi jsem slyšela škrabot tří párů psích drápů o kmen stromu, který naříkal. Opravdu, ten strom naříkal. Pak jsem to pochopila.

Našla jsem Střed. Můj Střed, ve kterém se ukrývá schopnost požádat Sílu.

Naše situace si vyžadovala okamžité jednání. Sílo, prosím, udělej něco s těmi psy pod námi. Děkuji.

Moje jednání překvapilo mě samotnou. Ucítila jsem, jak se ze mě oddělují prameny těch světelných nití, co jsem našla uvnitř sebe a zároveň je nahrazují další, ale mnohem pomaleji, než mě opustily. Viděla jsem je ve vzduchu, mířící směrem ke psům pod námi. Dosáhly jejich těl a ovinuly se okolo nich.

V tu chvíli štěkot utichl. A ti psi se začali válet po zemi a unaveně kňučet. Pocítila jsem, jak je Síla kontroluje, ale neovládá. Na nic jsem nečekala a seskočila ze stromu.

„Sebastiene, honem odsud." Promluvila jsem a tušila, že mě i tak v tom lesním tichu slyší.

Ustoupila jsem stranou, aby měl kam doskočit. Jeho nohy měkce dopadly na zem.

„Jdeme," zašeptal a naše postavy se ztratily v lesním porostu. Běželi jsme mlčky a já pořád naslouchala tichu, doufajíc, že ho nikdo kromě nás a lesní zvěře nepřeruší. Sebastien se tvářil strnule.

„Co je?"

Jen se nad tím pousmál. „Nic, jen čekám, odkud na nás vyběhnou znovu. Asi jsem moc paranoidní. Kam teď?"

Můj významný pohled mu vysvětlil vše.

„Kam asi. Ale pro jistotu půjdeme oklikou."

----

Lesní cestou jsme došli k malým dřevěným dveřím, patřícím malému domku, taktéž ze dřeva. Neměla jsem potřebu klepat. Stejně jsem tu doma.

Tiše jsem otevřela dveře a Ravana ani nezvedla oči od Knihy. Něco tam hledala.

„Jen vejděte, už o vás vím. Byla to nerozvážnost, jít takhle sama do města, Theo..." zakroutila hlavou. „Přesto si myslím, že to něčemu napomohlo, že ano?" Až teď zvedla hlavu od Knihy a zabodla svůj pohled do Sebastiena. Skoro doslova.

Ošil se pod jejím pohledem a já pokračovala: „Pronásledovali nás psi a zahnali jsme je a pak jsme šli-"

„Jak?" Její pohyby se zastavily a naše oči se setkaly. Její pohled mi na chvilku vymetl veškeré myšlenky z hlavy.

„Já... použila jsem Sílu. Našla jsem svůj Střed-" přestala jsem, jelikož Ravaně poklesla čelist.

„Tys našla Střed? Kdy?"

Slova se ze mě řinula jako vodopád. Popsala jsem jí, co všechno jsem ucítila a jak se mi ten pocit prolil krví a hučel mi v žilách.

I přes podivení se Ravana dál vyptávala a já jí odpovídala, zatímco Sebastien se neodvážil ani pohnout. Takhle totiž Ravanu ještě nikdy neviděl. Vlastně ani já ne.

„A pak jsme přišli sem, pro jistotu-"

„Ze západu. Já vím, bariéra vás zaznamenala."

Teď se ozval překvapeně Sebastien. „Jaká? Na žádnou jsme nenarazili."

„Ale ano, jen jste to nepocítili. Je to jakési ochranné kouzlo, které jsem vytvořila před lety. Cítím, když ji něco naruší."

Překvapila mě. Tušila jsem, že něco takového tam je. Jako kdyby to bylo na dosah, a přitom to neexistovalo.

„Musíme se tu skrýt, protože jinak nás najdou." Při těchto slovech jsem si založila ruce na hrudi a sklopila hlavu na znamení porážky. Sebastien jen tiše kývl a rukou si prohrábl své tmavě hnědé vlasy.

Ravana se začala nadechovat, že něco řekne, ale pak se jí v očích objevila jiskérka a ona strnula. Další slova nebyla třeba, už jsme si to všichni domysleli.

„Už je pozdě. Myslím, že prošel někdo další."

*Ahojte. Takže... moc se omlouvám za to, že dlouho nic nebylo :/... jsem líná a navíc si užívám zasloužené (dočasné) školní volno ;). Jak si představujete, že se to odvine dál? Zajímalo by mě to, třeba by mě zaujal nějaký super koment a dala bych za to věnování :)... Uvidí se :D.*

*Korektury by LiaFee.