Two opened books

IV. Tam a zase zpět

„Táhni zlodějko, nebo budeš trpět s ním.” Slova žoldnéře rozesmála toho dalšího. Zamrazilo mě.

Nemůžu ho tu nechat, ale proti nim jsem slabá, jak se ubráním?

Ledaže bych jim utekla. Ne, Sebastiena tu nenechám.

Vyšla jsem ze stínu. „Ne. Nechte ho být.”

Strach se schoval do pozadí mé mysli a já se ho tam vší silou snažila přikovat spolu s ostatními emocemi.

„Takže budete zlámáni na kole oba.” Voják si odplivl. Nesmí mu ublížit. Nenechám je to udělat jenom proto, že tak chytrou osobu považují za kacíře.

Musím je zastavit. Hned a rychle. Kéž by se něco stalo... musím je nějak omráčit. Musím ochránit Sebastiena.

Podlomily se mi nohy a zamrazilo mě po celém těle. Proč se najednou ochladilo? Zabrnělo mě u srdce a zároveň jsem tam pocítila příjemné teplo. Pak se ze země zvedl menší soudek po mé levici, dosud zastrčený nenápadně v uličce, ze které jsem vyšla, a odletěl na jednoho vojáka držícího Sebastiena za levou paži. Zásah byl tak prudký, ze se sud rozletěl a voják se skácel k zemi. Jeden vyjekl a utekl.

Pak se na mě zaměřily čtyři páry očí. Všem se v nich zračilo překvapení. A mně také. Co to pro všechna kouzla bylo?

Zbylí tři vojáci jen vyjeveně stáli, čehož Bastien okamžitě využil a chopil se šance, vykroutil ruku ze sevření a vyběhl. Jenže nebyl dostatečně rychlý. Jiný voják se už napřahoval jílcem meče na jeho hlavu.

To ne. Musím ho ochránit. Rozběhla jsem se proti němu, i když jsem věděla, že toho moc nezmůžu. Nesmí mu ublížit. Prosím, ať mine.

Po tomto záblesku myšlenky jsem se jen dívala na ten výjev. Voják měl najednou ruku jaksi jinak zkroucenou. Jílec nedopadl. Podlomily se mu nohy a chytil se za ruku, ve které svíral meč. Brnění a pocit tepla u srdce zesílil, když se ten muž s vyjeveným výrazem a tváří rozmazanou bolestí skácel k zemi a ležel, rukou si svíraje zápěstí té druhé. Bastien a já jsme na nic nečekali a dali se na útěk.

Následovala jsem ho. Nebyl čas na to divit se a zkoumat, co se stalo a hlavně jak a proč se Síla rozhodla takto jednat. Není pochyb o tom, že to byla Síla.

Vnímala jsem dusot čtyř párů nohou. Jeden můj, druhý patřil Sebastienovi běžícímu vedle mě. Za námi běžely další čtyři nohy. Takže ten voják, co chtěl omráčit Sebastiena, se vzpamatoval, a se svým druhem nás pronásledují.

Ne, uvědomila jsem si, že to není pronásledování. Oni nás loví.

Začala jsem pociťovat nedostatek vzduchu v plicích. Díky našemu rychlému tempu nabral vítr na síle, šlehal mě do obličeje a tahal za oblečení.

„Kam?” Uličky v téhle části města jsme oba znali do nejmenších detailů, což byla oproti dvěma sice pronásledováníschopným, ale terénu méně znalým žoldnéřům naše jediná výhoda. Oni tu chodívali na obchůzky zřídkakdy a kromě těchto chvil vzácných jako šafrán je v ulicích Cluny vidět nebylo vůbec.

Nohy ve vysokých botách se mi rytmicky odrážely od země a plášť za mnou vlál. Dlouho už to tempo neudržím. „Musíme jim utéct. K pekařství?”

Udýchaná tvář se mu rozjasnila v úsměvu. Pochopil, kam tím mířím. Ulička u pekárny byla naše poslední šance, za ní byly všechny slepé a bez tajných východů, na rozdíl od téhle. Byl tam dobře maskovaný tunel ven z města, pryč za hradby, na které se malá budova pekárny tiskla.