Two opened books

III. Vyber si

Můj vnitřní zrak se na chvíli ocitl na vlně, kde měl být. Okolo všeho živého se začala tvořit aura, jako kdyby ze všech předmětů utíkaly barvy celého spektra a vpíjely se do okolí. Tohle se mi ještě nikdy nepovedlo. V duchu jsem zavýskla radostí a ten výkřik v mém nitru rozžehl jiskru, která probudila všechny uklidněné myšlenky a já měla v hlavě v tu chvíli chaos jako vždy.

Pak se ale ty barvy stáhly zpátky, jako bázliví křehcí živí tvorové, které něco vystrašilo. Měla jsem pocit, že vše rychle zhaslo, jako už nespočetněkrát předtím. Netuším proč. Snažila jsem se najít ztracené soustředění.

„Koncentruj se. Zkus se víc dívat. Ne jen očima, ale i duší." Tohle byla poslední kapka, která dopadla na moje váhy soustředěnosti a vnímání reality, doteď vyrovnané jen tak tak silou vůle. Realita převážila a vítězoslavně se usmála, byl to hořkosladký úšklebek věnovaný jen mně.

Nerozhodně jsem si odfoukla a potřásla hlavou, čímž se moje krátké vlasy rozvlnily a lechtaly mě na uších. Výdechem jsem ze sebe vypustila do okolního chladného vzduchu téměř všechnu frustraci.

„Promiň." Musím ze své mysli vytěsnit myšlenky, co mě rozptylují, myšlenky na Sebastiena. Musím se o něj přestat bát, pak mi to možná půjde.

V duchu jsem zakroutila hlavou. Věděla jsem, že to není jediný důvod. Stačí nějaká drobnost, která naruší křehkou rovnováhu mé těžko zklidněné mysli. Nikdy se nedokážu soustředit dost na to, aby se moje mysl zklidnila jako čistá hladina jezera v bezvětří, jak to říká Ravana. Prostě nedokážu usměrnit a ovládat své myšlenky. Ne teď.

„V pořádku." Krena se k ní se zavrněním přimkla a ona se usmála.

Nevím proč, ale najednou se celá ta frustrace vrátila. Možná je to tím, jak na to reagovala Ravana. Tak klidně. Prostě jen tak nečinně sedět někde daleko od Sebastiena.

„My musíme, Ravano!" Tenhle výkřik jsem jen zašeptala, i když jsem nechtěla.

Věnovala mi zmatený a zastřený pohled, který má jen když to dělá. Pozoruje aury. Stromů, květin, ptáků ukrytých ve větvích, mravenců schovaných v mraveništi, jejich pevnosti, a v neposlední řadě a především i moji a Kreny. Nemám to ráda, je to jako kdyby ze mě četla jako z rozvitého svitku, a já chci mít alespoň něco, co nikdo neví.

Já však barvy její aury vidět nepotřebovala, i bez toho jsem věděla, že ji dopaluje mé neustálé naléhání trvající po dva dny.

„To, co cítíš k tomu mladíkovi, nesmí rozhodovat za tebe."

„Musíme zítra jít do Cluny." Musíme něco udělat a pomoct Sebastienovi. Musíme. Nevím co, alespoň mu pomoci utéct před klášterskou gardou, kterou má opat André pod panovačnou, násilnou a chtivou rukou, která dusí jakýkoliv pokrok, který nedokáže křesťanství jasně vysvětlit. Pak by totiž jeho moc slábla jako květina bez vody a slunečních paprsků.

Nebo ještě lépe, vystěhujeme Sebastiena pryč proti jeho vůli. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Prostě ne, protože ho... Co? Mám ráda? Já nevím. Asi ano. Vlastně už o tom dlouho přemýšlím. Netuším, kde se ve mně vzalo to odhodlání si to najednou přiznat, možná za to mohou ta Ravanina slova. To, co cítíš k tomu mladíkovi... Možná je to i tím, že je Sebastien v nebezpečí. Až teď jsem si to uvědomila, díky nynější situaci, která by nás mohla navždy odloučit.

Do reality mě vrátily něčí ruce na mých ramenech a mňouknutí, které patřilo Kreně.

„Někdy se nemusíme shodnout. Podívej, nesmíme zasahovat do všeho, jinak ztratíme-"

„Opar tajemna, který nás obklopuje a chrání! Já vím!" V tuhle chvíli mi bylo slušné chování jedno. Můj hlas nabíral na hlasitosti, až jsem zakřičela a ozvěna mých slov se nesla mezi vzrostlé smrky a malé borovičky. „Sebastien pro mě není jen tak někdo!"

Zahleděla jsem se jí do očí, které byly jako útržky oblohy před bouří. Už chyběly jen hromy a blesky, a k těm teď Ravana neměla moc daleko. Nemá ráda, když jí vědomě odporuji a snadno vybuchuje, ale já teď neustoupím. Protože jde o člověka, který je pro mě něco jako světlo slunce. Je těžké žít plnohodnotně bez něj.

Zase zakroutila hlavou a klidně pronesla jedinou větu, která dokonale dosáhla až na moje svědomí. „Prostě nikam nejdeme!" Po těchto překvapivě klidně pronesených slovech se zvedla a odešla dovnitř do chalupy. Krena zůstala u mě. Prostě nikam nejdeme... věta mi duněla v hlavě, jako kdyby mi uvnitř hlavy nějaký šotek udeřil palicí do ledového gongu.

Nejdeme... ale já jdu. Klidně i sama. Moje rozhodnutí bylo jasné. Zvedla jsem se z tureckého sedu do podřepu a protáhla si ztuhlé svaly. Bylo pár hodin do poledního času. Za chvíli se v ulicích Cluny objeví garda. Musím jít hned, pokud chci být něčemu platná. Když přijdu pozdě, zatknou nás oba. Jeho kvůli vynalézavosti a mě pro barvu vlasů.

Ne že bych byla jediná zrzka ve městě, ale ostatní ženy si do vlasů vetřely hlínu nebo bláto, schovaly je pod šátky a moc se ten den neukazovaly na veřejných místech. Já to nikdy nedělala, nebylo proč. Kdo by si dělal potíže s malou dceruškou obchodníka a švadleny, později žebračkou, nyní dívkou žijící mimo město? Navíc, vojáci už věděli, po kom jdou. Měli tipy od zvědů a špehů, těch nejlepších ve svém oboru. Vždyť je platil klášter, kterému na tom závisela síla a dosah pole působnosti.

Krena mňoukla a já ji letmo pohladila po srsti na zádech. „Ne. Zůstaň tady, musím jít sama." Ona zavrněla a lehla si na trávu, která se začínala zahřívat.

Vydala jsem se rychlým krokem k mému cíli. Stezka v lese mi byla již dobře známá a já šla rychle a automaticky. Už ani nevím, kdy jsem se ocitla na cestě k městu. Uslyšela jsem vůz. Málokdy tudy někdo jezdí, tak toho musím využít.

Uhla jsem mu z cesty a vozka o mě letmo zavadil pohledem. Nevěnoval mi pozornost, a to je dobře. Naskočila jsem dozadu a skryla se vozkovi za sudy na voze krytém děravou plachtou. Celou cestu jsem přemýšlela, jestli nedělám chybu. Levé zadní kolo najelo do jamky na kamenité cestě, zakodrcalo to, a já v tu chvíli došla k závěru, že ne. Sebastiena ve štychu nenechám. Nikdy za ty necelé tři roky, co se známe, nenechal on mě a já jeho taky ne.

Vozka mě dovezl bezpečně až do města, ale připadalo mi, že jede pomaleji než pěší vandráci, i když jsme na cestě byli sami. Když vjel do města, už byl o moji váhu lehčí. Brala jsem to zkratkou, kterou jsem používala málokdy. Po střechách.

Na žebřík opřený o roh zapadlé budovy jsem si vzpomněla jen mimoděk. Přebíhala jsem z jedné doškové střechy na druhou a hlídala si, abych doskakovala na pevnější místa. Nechci se propadnout.

Už jen pár skoků. Támhle je jeho dům.

A stojí tam vojáci.

Jejich rudé uniformy s bílou růží a kapkou krve schovávající se ve stejnobarevném podkladu, jako kdyby byla zrádce. Jsou nezaměnitelné. Schovala jsem se za sklon střechy a hledala, kudy slézt. Nikde jsem nic neviděla. Musím seskočit.

„Tři, dva..." odpočítala jsem si to. Přesto jsem skočila dřív. Dopad jsem zbrzdila zaklopýtnutím a kotoulem. Vstala jsem a neslyšně sklepala z pláště všechnu špínu, co se na něj při tomto manévru nabalila. Rychle jsem stočila pohled směrem ke vchodu. Vycházeli z něj dva muži. A mezi sebou někoho postrkovali.

Ty vlasy cuchané slabým chladným větrem bych poznala kdekoliv. Kolísají mezi hnědou a černou. Šel se sklopenou hlavou, na zem dopadla kapka krve.

Vydala jsem ze sebe zvuk, něco mezi výkřikem a jekotem. Všichni čtyři strážní se na mě podívali a já ztuhla. Sebastien zvedl pohled od prachu na dlážděné ulici a naše oči se setkaly. Hnědá a modrošedá, jako země a vítr.

*Korektury by LiaFee.