Nenávist

Prolog

Nikdy bych si nemyslela, že je život tak krutý. Než se naděješ máš kulku v zádech. Tu kulku nelze vzít zpět a ani rodiče ti nevrátí.

Když mi došlo, že je můj otec blázen, bylo už pozdě. Matka ležela v louži krve na bílém koberci a já se právě vrátila ze školy. Říkal, že ji zabil vrah, kterému v minulosti něco provedla. On, že s tím nemá nic společného. Ale já to poznala. To, co jsem cítila vždy, když něco provedl. Tentokrát to ale bylo silnější. Z těch očí to na mě úplně řvalo. Jakoby kříčely: Zabil! Zabil jsem ji! Ano, já, tvůj otec!

Mí rodiče se vlastně nikdy nechtěli. Sňatek byl proto, že byl otec bohatý a matčini rodiče chtěli pro svou dceru to nejlepší. Každý tak získal to, co získat měl. Otec krásnou, chytrou a milou ženu a matka bohatého muže. Všichni, kromě matky s otcem, byli spokojeni. Ale otec s matkou byli nešťastní. Protože na co je krásná vila, když stěny jsou až po okraj naplněny nenávistí? Na co je dvanáct místností, když jsou prázdné a jediné, co je spojovalo bylo ticho nebo naopak dlouhý histerický křik?

Tu vilu nám po otcově odchodu do vězení nenechali, protože já jsem se musela nastěhovat k tetě a nebyl nikdo, kdo by se chtěl o ten barák postarat.

Nikdy bych si nemyslela, že je život tak krutý. Než se naděješ máš kulku v zádech. Tu kulku nelze vzít zpět a ani matku ti nevrátí.

Mě rodiče prý nikdy nechtěli. Ale když jsem se narodila, tak mě do děcáku nedali. Moji mámu nachvíli ovládl mateřský cit a až pak si mě oblíbila. Otec mě bral jako pomocnou sílu a tak si na mě zvykl. Tohle mi sami řekli do očí... mrzelo mě to, ale zvládla jsem to. Daleko víc mě mrzelo to, že jsem neměla sourozence. Chyběl mi někdo, kdo by mi rozuměl a kdo by to se mnou prožil...

Nikdy bych si nemyslela, že je život tak krutý. Než se naděješ máš kulku v zádech. Tu kulku nelze vzít zpět a ani matku s otcem ti nevrátí.