Nenávist

Každý máme to svoje...

Nechápavě se na mě dívala. A já v duchu na sebe taky... ovocná šťáva? Jako vážně? To by mi neuvěřilo ani sousedovic štěně.

Stály jsme před jejich starou vilou a převládalo ticho. Beka o něčem přemýšlela - to bylo poznat - a tak jsem ji nechala a začala také přemýšlet. Budu muset tetě nějak vysvětlit pozdní příchod, mou specifickou chůzi a cizí oblečení... 

,,Víš co Ver? Pojď k nám, ale slib mi něco." Promluvila z ničeho nic Beka. ,,Tiše a rychle proběhneme do mého pokoje, tam ti dám něco na sebe převlékneš se a oknem vylezeš ven." zašeptala nejistě. ,,A hlavně - nikomu neřekneš, co si viděla, ano?"

 Přikývla jsem a vešli jsme dovnitř. Ocitly jsme se v temné dlouhé chodbě. Byla to úzká chodba do hlubin domu. Až na rozbité zrcadlo s věšákem po mé levici a schodiště  byla prázdná. Vešly jsme do jedněch rozkopaných dveří.

,,Tak jsme tady." řekla s mírným úsměvem, ale bylo vidět, že se stydí.

Já se ale nesmála. To, co jsem viděla vyděsilo. Vyrazilo mi to dech.

Zvala mě do menšího pokojíčku, který nebyl jen tak nějaký obyčejný pokoj. Bylo to její osobní peklo. V koutě byla polozničená postel, vedle dubová skříň s rozbitým zrcadlem, na zdech byly přivrtány těžké dubové police s omlácenými rohy a roztrhané plakáty. Ale to nejděsivější? Bílé stěny byly od krve. Od její krve.

,,Beky!?" vykřikla jsem. Pohotově ke mě přiskočila a zakryla mi pusu.

,,Rebeko?" Zaslechla jsem výhrůžné volání na chodbě. To jsem pos....(podělala)! Instinktivně jsem se přikrčila k zemi, ve snaze, že mi to pomůže. A ano! Zahlédla jsem postel a rychle jsem se pod ni nasoukala. 

Nechtěla jsem v tom Reb nechat, ale věděla jsem, co by se stalo, kdyby mě tu uviděl. Chtěla jsem jí pomoc, ale byla jsem přesvědčená, že tohle bylo to nejlepší řešení. Je to moje chyba, já vím, měla jsem mlčet a udělat to, na čem jsme se domluvily.

 Rozletěly se dveře a do pokoje vstoupil obrovský chlap. Dostala jsem strach. A co teprve Beka! Celá se třásla, toho jsem si všimla.

,,Co tu řveš? Jsi snad šílená? Připadá ti to normální?" řval na ni. Vyděšeně se mu koukala do očí. Nebyla schopna pohybu.

Začal po pokoji dlouhými kroky přecházet sem a tam. ,,Seš celá tvoje matka. Jste úplně stejný! - Mrchy." Beka šla ke skříni a vytáhla z ní nějaké oblečení. Přešla k posteli a položila věci přede mne. Její otec tomu naštěstí nevěnoval pozornost. Koukal z okna. ,,Obě jste úplný krávy vypatlaný!" Třískl pěstí do okna, až jsem nadskočila. ,,Je mi z vás zle.." Už to vypadalo, že odchází z pokoje, když v tom se zastavil před Bekou. ,,Slyšíš?! Je - mi - z vás - zle!" Zatřásl s ní, až se svezla podél zdi na zem.

Třískly dveře a já jsem rychle vylezla z pod postele. Beka seděla se zavřenýma očima u zdi. Nehnula se. Jen jí stékaly po obličeji slzy. Chtělo se mi taky brečet. Každý máme to svoje...

,,Víš, když se kouknu před sebe, tak vidím jednu překrásnou statečnou brunetku, která překonává to, co by jiní nezvládli" usmála jsem se na ni a pořádně si ji prohlédla. Štíhlá brunetka s velkýma zelenýma očima, vlasy po pas a.. obvázanou rukou? Ona si něco udělala? Nebo jí to snad udělal on? Vůbec jsem si toho předtím nevšimla!? Ale to bude tím, že jsem si lidi nikdy moc neprohlížela.. (Měla bych s tím asi začít...!)

Usmála se na mě, ale stále měla zavřené oči. Převlékla jsem se do modrých džín a černého trička.

,,Víš, Bek, kdybys cokoliv potřebovala, tak víš, kde bydlím. Přijď, kdykoli to budeš potřebovat." usmála jsem se na ni a doufala jsem, že Beka pochopila, co tím myslím. Otevřela jsem okno a protože jsme byli v přízemí, tak jsem jednoduše vyskočila ven a dopadla oběma nohama na zem. 

Šla jsem ulicemi města. No, šla... spíš tučňákovala jsem si to domu. Bolelo mě celý tělo. Těšila jsem se, až si napustím vanu a odreaguju se. Pořád jsem byla v šoku. Z toho co se stalo za městem, z toho co se děje s Beky... Tohle jediné mi neustále běhalo hlavou...

Loudala jsem se naší ulicí směrem k domu Hedviky. Tušila jsem, že mě nebude čekat nic příjemného. Nemůžu se divit - cizí oblečení, pozdní příchod... Byl pátek a škola nám končila o půl jedné, ale domů jsem došla až kolem půl desáté. A já stále neměla vymyšlenou výmluvu. Sedla jsem si proto na schod před domem a ještě chvíli přemýšlela.

,,Veroniko, kde jsi byla?!" Slyšela jsem Hedvičin nepříjemný tón v hlase, jen co jsem otevřela dveře.

Zula jsem se a sebrala ze země tašku, kterou jsem tu v poledne nechala. Nádech-výdech-uklidni se-nádech-výdech.

Vešla jsem do svého sklepa, dala si tam věci a vrátila se zpět k tetě Hedvice.

,,Slyšelas mě?! Kdes byla tak dlouho? Víš kolik je hodin?" Křičela na mě. Její tváře už mírně rudly a v jejích očích byl vidět hněv, ale také strach.

,,V jednu jsem přišla ze školy, dala si do chodby tašku a že si půjdu dát něco dobrýho. Vzala jsem si bílý jogurt s müsli a sklenici pomerančového džusu.."

,,Veroniko, neštvi mě!! Neokecávej to a řekni mi, kdes byla celý odpoledne!" Její tváře už byly rudé a v jejích očích převládl vztek.

Byla jsem celá nesvá. Teď jsem jí měla začít lhát! Ale umím to vůbec?! Doteď jsem jí v podstatě řekla pravdu. Srdce mi bušilo jako o závod. Opravdu se tohle stalo, ale pak mi napsal Tom... Nic méně pokračovala jsem v povídání:

,,Napsala mi kamarádka, jestli si s ní a ještě jednou holkou půjdu zaběhat. Šla jsem, protože mi to pomáhá jak psychicky, tak fyzicky. Běžely jsme přes celé město a ony navrhly, ať pokračujeme až za město ke starým skladům. Povídaly si převážně mezi sebou, a tak si ani nevšimli, že jsem zakopla a spadla do příkopy. Na chvíli jsem tam asi usnula nebo jsem byla mimo - nevím. Ale rozhodně když jsem se probrala, tak bylo kolem sedmé. Chtěla jsem jít domů, ale asi jsem si něco udělala - špatně se mi chodí. Oblečení jsem měla celé špinavé a roztrhané, a tak jsem se stavila k jedné kamarádce, jestli by mi nepůjčila něco na sebe. Moc se omlouvám, ale konec konců to není moje chyba. Teď bych si chtěla napustit vanu. Jsem celá rozlámaná..." vychrlila jsem ze sebe, rychle prošla kolem tety a namířila si to do koupelny. Srdce mi stále rvalo hruď.

***

Má lež měla příchuť pravdy! Ležela jsem ve vaně mezi hromadou pěny a zase přemýšlela. Dnešek byl až moc šílenej! Horší, než z amerických filmů! Nedochází mi to. Nejsem smířená s tím, co se stalo. Nejsem. Já si to dokonce ani neuvědomuju. Obdivuji lidi, kteří mají až moc pohodový životy. Já jim přímo závidím! Ale někteří se prostě narodili proto, aby bez přestání překonávali překážky. Najednou jsem cítila nepříjemný pocit - studená voda. Asi jsem v tý vaně ležela moc dlouho. Vylezla jsem z vany. Hodila jsem na sebe takové to velké pohodlné tričko, kalhotky, ručníkem omotala vlasy a vypustila vodu.

Po lehké večeři jsem zapila prášky a šla si lehnout. Teta se na mě nezlobila. Měla starost, jestli se mi nestalo něco vážnýho, ale uklidnila jsem ji, že je vše v pořádku. Že se cítím dobře. ,,Jenom trošku tučňákuju, ale to se srovná." zasmála jsem se. Když jsem ležela, neubránila jsem se dalšímu proudu myšlenek. Po dlouhém boji s nimi jsem nakonec tvrdě usnula. Dobrou noc.

Další kapitole je na světě! Tak co? Jak se vám líbí?:) Omlouvám se, že jsem skoro dva měsíce nic nepřidala, ale znáte to... Těžší období:) Nicméně s pomocí mých přátel jsem se k tomu dokopala a máte to tady! Nejdelší kapitola, co kdy mé ruce napsaly :DDDD prosím pěkně 1303 slov!! :D

PS: Ano, vím, že je to trochu šílenější, ale stát se může opravdu hooodně věcí, věřte mi!;)

PPS: Děkuju za votes a reads<3 jsem strašně moc ráda:33 Děkuju!<3

Adellza