Nenávist

Uteču nebo zůstanu? 1.část

Tohle je 10. část mého příběhu a tak dovolte mi k tomu něco málo říci.
Se psaním nemám moc velké zkušenosti, ale baví mě to! Omluvte tedy prosím mé chyby (ať už se týkají gramatiky nebo dějové linky) Jsem strašně moc vděčná za každého človíčka, který na můj příběh narazí a přečte si aspoň maličký kousíček z něj a děkuju moc vám všem, kteří jste dočetli až jsem. Chtěla bych vás, moji milý, o něco požádat. 
Chtěla bych znát váš názor - vaši odezvu. Můžete mi buď napsat soukromě a nebo dolů do komentářů vaše názory, připomínky, veškerou kritiku.. to, co uznáte za vhodné. a nějaký to vote taky potěší ;) 
Děkuju moc
Vaše Adellza

Ztuhla jsem. Nebyla jsem schopná pohybu, nezmohla jsem se na jediné slovo. Seděla jsem a vyděšeně koukala před sebe. Cítila jsem, jak se na mě podíval a okamžitě se mi zatemnělo před očima. Nic jsem nemohla dělat. Nedýchala jsem.
Začal hladit po stehně. Cukla jsem sebou. Hladil mě dál nahoru a dolů po stehně a jel rukou stále výš a výš. Přejel mi po rozkroku a pokračoval dál - pod tričko.

Už jsem to nemohla déle snést. Praštila jsem ho po ruce a rozepla si bezpečnostní pás. Překvapeně se na mě podíval. Nevěděl, co chci udělat a já skoro taky ne. Otočila jsem se ke dveřím a zatáhla směrem k sobě. Dveře se rychle rozletěly. Dostala jsem strach, ale šlo mi o život tak či tak a já si musela vybrat. Buď budu znásilněna a nebo skočím. Neohlédla jsem se za sebe a skočila.

Stihnul mě chytnout za rukáv, ale jelikož auto jelo stále vpřed, roztrhl mi triko a já se skutálela do hlubokého příkopu hned vedle cesty. Nic jsem neviděla, necítila a přestávala jsem slyšet okolní šum. Upadla jsem do bezvědomí? Nebo jsem jen usnula?

Šla jsem za tím tajemným, avšak známým hlasem. ,,Verunko! Ve-run-ko!"  rozléhalo se všude kolem mě. ,,Kdepak jsi? Kde-pak-jsi? Pojď za mnou! Pooojď zaaa mnooou!"  ozvěna jen opakovala slova té ženy. Tak strašně moc ji znám. Kdo to je? ,,Verunko! Vee-ruu-nkoo!" hlas stále naléhal. Přidala jsem do kroku. ,,Kdepak jsi, holčičko moje? Kdepak jsi?" byla skoro zoufalá. Zase jsem zrychlila. Nechtěla jsem ji takhle slyšet! Tak zoufalou, smutnou, utrápenou... ,,Pojď za mnou! Pojď za mnooou!" Začala jsem utíkat. Přes to ostré světlo jsem nic neviděla. S každou prosbou jsem utíkala rychleji a rychleji. - A pak jsem ji uviděla. ,,Maminko!!!!"  Vypískla jsem. Tohle jsem teda nečekala! Setkala jsem se s mámou! A zrovna tady! - ale počkat... kde tady? kde vlastně jsem? Svítí tu moc ostré světlo, že nevidím. Ale maminku vidím. ,,Ty žiješ!?"  byla jsem šťastná a v tu chvíli mi nedošlo, že jsem přece byla na jejím pohřbu a viděla její tělo..  ,,Maminečko moje! Ty žiješ!" Srdce mi tlouklo tak hlasitě a silně, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudníku. ,,Kdepak jsi? Ve-ru-nko!" ,,Tady jsem, maminko, přece tady!" Viděla mě. Určitě mě viděla! ,,Holčičko moje!" podívala se na mě a já uviděla ten její ustaraný úsměv, ten starý známý pohled plný smutku, beznaděje a zoufalství. - Ale nebylo se už čeho bát. ,,Neboj se maminko! Táta je ve vězení. Nemůže ti ublížit." snažila jsem se jí utěšit, ale ona jako kdyby mě neslyšela. ,,Pojď se mnou, holčičko moje, podej mi ruku!"  prosila mě. ,,A kam jdeme?" zeptala jsem se jí. Opět mě neposlouchala. ,,Pojď se mnou, mé dítě, už se budeme mít dobře." Nevěděla jsem co tím myslí a začínala jsem se trochu bát. Přece by mi mohla říct, kam půjdeme. Nevím ani kde jsem teď a co tu dělá moje maminka. ,,Dej mi ruku a půjdem. Už se budeme mít dobře, to ti slibuju, holčičko moje!" Vztáhla ke mě svou ruku. Chtěla jsem ji chytit, ale nedosáhla jsem na ni. Stále se vzdalovala a já utíkala za ní. ,,Maminko prosím! Počkej jen maličkou chvíli. Musím popadnout dech." Neměla jsem dost síly, abych běžela dál. ,,Pojď za mnou, mé dítě. Poběž za mnou, holčičko moje." Volala už z dálky.  Ne! Nesmím ji ztratit! Musím za ní i kdybych měla zemřít, tak, jako to ona udělala pro mne. Z posledních sil jsem se rozeběhla k ní. Běžela jsem dlouhým temným tunelem, když ona už stála na konci.
Celá zářila, má krásná maminka. Už na mě čekala - a nejen ona. Měl křídla - krásná zářící postava vedle ní. Měl na sobě bílý oděv - stejně jako maminka. Byl to anděl! Stála tam s andělem! Nebylo jim vidět do tváře, taková krása to byla. 

Pomalu mi začalo docházet, co se vlastně děje. Mám zemřít! Umírám! Když za nimi přijdu, budu věčná - budu mrtvá. Ale pořád se můžu vrátit! ... Má to však smysl? Zase spadnu do depresí, do starých kolejí a prožiju svůj život tak, jak jsem si ho začala. Ale co se stane, když projdu tím tunelem? Nevím. Láká mě hrozná zvědavost a touha, ale zmáhá mě strach. 

Vzpomněla jsem si na větu z Shakespearovy hry: "Být či nebýt?" Toť Otázka.
      Jsem nerozhodný člověk stojící na prahu smrti. Mám dvě možnosti.

Nadechla jsem se tedy a vydala se jistým krokem, směrem, který jsem si zvolila.