Nenávist

Noční sezení

,,Veroniko, k tabuli!" rozlehl se třídou hlas, který mě opět vytrhl z proudu myšlenek. Vypočítala jsem příklad a vrátila se zpět na své místo. Ignorovala jsem všechno kolem sebe. V hlavě mi běhalo dokola pořád to samé. Stále a stále...

Celý víkend jsem proležela v posteli a nevytáhla paty z domu. Tetě jsem řekla, že je mi špatně a ona mi hned dala zase nějaké prášky. Přišli mě navštívit moji nic netušící přátelé, ale nepříjemně jsem je odmítla. Nějak mě to neštve. Když se to vezme kolem a kolem, tak právě oni spustili tu lavinu pátečního dne. Prostě zkrátka a jednoduše můj víkend byl o ničem.

Zazvonilo na znamení, že končí hodina. Až tohle mě opravdu vytrhlo z transu. Vstala jsem a šla rychle pryč ze třídy. Namířila jsem si to do šaten. (Tam často chodívám, protože je tam klid a já tam můžu o samotě přemýšlet, uklidnit se, popřípadě si pobrečet..) Dala jsem si pár učebnic do své skříňky s číslem 49, zamkla, sedla jsem si na zem a opřela se zády o dvířka té své skříňky. Doufala jsem, že se teď vedle mě někdo objeví, obejme mě a řekne mi, že už všechno brzy bude dobré. Vždycky doufám, že někdo přijde, ale nikdy nikdo nepřišel. Vím, že je to naivní myšlenka. Ale já jsem naivní, tak co . . .

Po škole jsem šla s Tomem ven. Procházeli jsme se parkem, ulicemi města...
,,Co se děje, Veru?" podíval se na mě a bylo vidět, že má o mě strach. Nevěděl toho o mně moc, ale věděl, že některé věci nejsou tak, jak by měly být. Nechtěla jsem ho tím nějak zatěžovat a konec konců jsem mu to vlastně ani nemohla říct. Usmála jsem se tedy proto a řekla, že se nic neděje a vše je v pořádku.

Nevěřil mi. Můžu se divit? Ne. Usmála jsem se na něj a řekla, že jsem poslední dobou hodně unavená a že ať si o mě nedělá starosti, ale stejně to nepomohlo.

,,Veru, mě to můžeš říct. Já ti můžu jedině pomoct." chytil mě za ruku ,,Tak říkej." usmál se na mě.

Ten pohled, ty krásná slova... Bylo to to nejlepší, co mi mohl dát. V tu chvíli jsem mu věřila jak nikomu na světě a všechno mu řekla. Naivita? I kdyby... Stojí mi to za to. Cítím se bezpečně. Teď. 

,,Veroniko, ale to je vážný!" zhrozil se, když jsem mu to celé dovyprávěla až do konce. ,,Budeme to muset vyřešit." řekl vyděšeně a naléhavě.

,,Ne! jen to ne!" nemohla jsem to přece řešit. Je to pro mě potupa... Je to jako bych si šla každému stěžovat. Jsem v pořádku a to je hlavní. Každý má v životě to svoje, to už vím. 

,,Poslouchej mě." řekl po chvíli. ,,Jestli to nebudeš řešit, tak to dopadne špatně!" znělo to až výhrůžně.

,,Nechápeš mě. Chci chvíli klid. V životě se nenudím a ty to nemůžeš pochopit. Chci vydechnout, neřešit, mít klidný život jako ty." snažila jsem se mu to vysvětlit, ale je jasné, že to nedokáže pochopit. Z očí mi vyhrkly slzy. V tu nejnevhodnější chvíli.

,,Víš co? Je to tvůj život, dělej si co chceš, ale riskuješ, že z toho budeš mít doživotní následky. Hlavně psychický. Moc rád bych ti pomohl, ale v tomto opravdu nemůžu. Promiň." řekl prudce.

Sedla jsem si na patník a utírala si slzy do mikiny. Chvíli mě pozoroval a pak si sedl vedle mě a objal mě. Seděli jsme a mlčeli. Nebylo třeba slov. Cítila jsem se s ním v bezpečí, tak v pohodě... Byla jsem spokojená, byla jsem šťastná. 

***

Je noc. Sedím v podkrovním pokoji na stole pod střešním oknem. Koukám se dolů a mám chuť skočit. Nechci si ublížit - na to nemám ani sílu, ani odvahu. Mám jen chuť to zkusit. Padat dolů stále hlouběji a hlouběji a do nekonečna. Venku je příjemný chlad, už svítí tisíce hvězd. Je mi tak příjemně. Jediné, co to kazí, jsou šíleně nahlas tikající hodiny za mnou. Je po půlnoci, nejlepší čas na to, tady být. Na protější zdi je velké zrcadlo, ale to mě teď také nerozptyluje. Je tma, vidím jen odraz své siluety. Většinou přemýšlím nad různými věcmi, ať už je to zase něco úžasného z mého přenádherného života (-_-) nebo nějaká potrhlá blbost... Dnes je ale jedna z nocí, kdy se neutápím v sobě samé, je to jiné. Užívám si ten krásný pocit. Koukám se na siluety stromů, které se pohybují v mírném vánku a občas pohledem zabloudím až ke světlu, které vychází z pokoje sousedního domu. 
Je jedna hodina ráno. Měla bych spát, ale nemůžu - to ovšem není žádná novinka. Slézám ze skříně a jdu si pro prášky. Aspoň se mi bude líp spát. Utíkám chodbou, sotva popadám dech.
Tady jsou! Jeden, druhý, třetí - zapíjím vodou. Je mi zima od nohou, jsem bosky. Běžím do svého pokoje, ale tiše, abych nevzbudila Hedviku. Už cítím, jak přichází -průmyslem-vytvořená- únava. 

Ale co to? Zvonek? Tak pozdě v noci? Musím tam jít, ale cítím se tak slabá... Musím sakra!

Schody - chodba - stěna - běžím, nestíhám vnímat okolí. Chodba - dveře - klíče - klika - vidím to rozmazaně a několikrát, i přes to se mi daří otevřít dveře. ,,Ahoj Ver, můžu se u vás nějakou dobu zdržet?" slyším, ale už téměř nevidím, osobu ve dveřích. Bože, co mám dělat?! ,,Jasně, pojď dál a..-"

***
Skácela jsem se k zemi a jen z dáli jsem slyšela vyděšený jekot a chůzi po schodech. Léky splnily svůj účel. Sice v nevhodnou chvíli, ale přece. Dobrou noc

Tak, po dlouhé době jsem napsala další kapitolu. :)) Moc se Vám omlouvám, ale naskytly se jisté komplikace, které mi znemožnily napsat tuhle kapitolu dřív. Doufám, že se Vám bude líbit. :)) Pomalu ale jistě se vymotáváme z kruhu událostí toho šíleného pátku, ale nuda nás rozhodně nečeká. :) Další kapitolu plánuji přidat v den svých narozenin (které budou zanedlouho) ale jak se znám, tak se budu muset asi hodně snažit, abych to stihla. :DD Pokud máte nějaké otázky, názory (popřípadě návrhy, co se bude dít dál), ráda je uvidím ve vašich komentářích :) jinak děkuji všem, co tohle čtete!:) neskutečně si vážím každého, kdo nad mou tvorbou strávil nějaký ten čas a komu se má tvorba líbí. :)) 

P.S.: Všem přeji pěkné prázdniny a ještě jednou děkuju! :)

Adellza