Nenávist

Uteču nebo zůstanu? 2.část

Otevřela jsem oči, ale to jsem neměla dělat. K mému zděšení jsem stále seděla v černé dodávce, která se vysokou rychlostí vzdalovala z našeho města. T-takže s-se mi to zdálo. Ne, mé vědomí jen přemítalo, co by se mohlo stát, kdybych se pokusila utéct. Takže jsem nezemřela... Začala jsem se trochu stydět za to, jak jsem zpanikařila a kam až to došlo, ale na druhou stranu mám opravdu bujnou fantazii! Každopádně se tím nic nevyřešilo. To se mi ale nelíbí! Jsem v pasti, v cizí dodávce, která stále klidně ujíždí pryč směrem na jih.

,,Co po mně chcete?" vypadlo ze mě sice trochu výhrůžně, ale převážně vystrašeně.
,,Ty to víš..-" ,,Veronika" doplnila jsem. ,,..Verunko." ušklíbnul se slizce. 

Přijeli jsme na parkoviště u nějakého starého skladu za městem. Pobídl mě, ať vystoupím z auta. Přemýšlela jsem, jesli mám utéct, ale nakonec mi došlo, že bych mu neutekla. Chytil mě pevně za paži a vlekl do jedné haly. Byla tam naprostá tma. Nebylo vidět na krok. Tady bych mu mohla utéct.

Vysmekla jsem se mu z ruky a utíkala hluboko do haly. Párkrát jsem se pořádně narazila, protože byla tma, a nakonec jsem spadla. Skrčila jsem se asi pod nějakým stolem. Slyšela jsem pomalé kroky. Šel směrem, kterým jsem se rozeběhla. Šel naprosto klidnou pohodovou chůzí. Věděl, že mu nemůžu utéct. Ale já v to věřila. Co nejtišeji jsem se snažila dostat až ke zdi a podél ní potom k pootevřeným dveřím. Těmi dveřmi sem pronikaly paprsky světla a proto jsem věděla, kterým směrem se vydat.

Už jsem byla skoro u dveří, ale neuvědomila jsem si, že to světlo dopadá na mě a že jsem tedy vidět.

Popadl mě za rameno a přitáhnul si mě k sobě. Začal mě velmi hrubě líbat. Drtil má ústa, až jsem bolestí sykla. Jako bych mu tím dala nějaké znamení, třísknul se mnou na zem a kleknul si vedle mě. Zděšeně jsem vyjekla.

 Stáhnul mi džíny a roztrhl kalhotky. Nemohla jsem křičet, protože mi pusu zakryl dlaní. ,,Neboj se, Maličká! Vždyť jen splácíš svůj dluh. A to tím nejjednoduším způsobem." Vytáhnul mi tričko a vzápětí kapesní nůž. Chce mě zabít? Proč?

,,Prosím! Nezabíjejte mě.!"

Jen se hlasitě zasmál a přeříznul mi podprsenku uprostřed hrudi. Odhodil ji stranou a začal mě osahávat. Mlčela jsem. Tekly mi slzy. Nezmohla jsem se k ničemu... Absolutně nic jsem neudělala. Jen tam ležela a snažila se to přetrpět.
Svými ústy se příblížil k mé levé bradavce. Začal ji lízat, sát, sem tam mě i lehce kousnul. Co se to se mnou děje? Je to tak nepříjemně - příjemný(?!)... Začínalo mi být horko a vlhko. 
To samé dělal i s mou pravou bradavkou. Byla jsem tak nesvá, tak napjatá, tak... 

Najednou všeho nechal. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to neudělal, ale zrovna teď?
Najednou do mě vrazil dva prsty. Zaječela jsem bolestí, nečekala jsem to a hodně to bolelo. Pak je ze mě vyndal. ,,Hm.." pronesl výtězně s hlasitým smíchem a já opět mlčela.

Bylo to jako noční můra.. Věděla jsem, co bude následovat, ale já to tak nechtěla! Proč se to stalo zrovna mě? (Vlastně vím, ale nechci si přiznat, že si za to můžu sama. Je mi ze sebe zle.) Tohle NIKOMU, ale vážně NIKOMU nepřeju... Poprvé by přece měli být všude svíčky a hudba a osoba kterou milujete! ..Aspoň tak to říkaly mé kamarádky z bývalé školy.

A pak to přišlo... Bolelo to.... Možná jsem byla chvíli v bezvědomí, ale moc si toho nepamatuju. Vím až to, že jsem ležela na zemi a bolel mě sebemenší pohyb.

 Sebrala jsem se a vydala směrem k domu. Bylo mi úzko a chtělo se mi zvracet. Rozbrečela jsem se. Vždyť právě mě znásilnil nějaký... KDO?

S pláčem jsem pokračovala dál po asfaltové cestě směrem k městu. Míjela mě auta, domy, aleje, lidi... koukali se na mě různí řidiči i chodci. Bylo to nejspíš kvůli mému podivnému stylu chůze a kvůli slzám, které se valily z mých očí proudem.

Džíny jsem měla od krve a tak jsem se jich musela zbavit. Tak mě přece teta Hedvika nesmí vidět. 

 

,,Ahoj Beko." Pozdravila jsem ji, když se objevila ve dveřích po té, co jsem zazvonila. 
,,Ahoj Ver.." Odpověděla neklidně. ,,Co potřebuješ?" zeptala se už hodně nervózně. Takhle neklidnou jsem ji ještě neviděla... Ale je pravda, že ji moc dlouho neznám. ,,Potřebovala bych půjčit něco na sebe. Já jsem se.. ehm... Polila ovocnou šťávou a takhle nemůžu přijít domů."

Nechápavě se na mě dívala. A já v duchu na sebe taky... ovocná šťáva? Jako vážně? To by mi neuvěřil ani sousedovic pes.

Tak po dlouhé době další kapitolka! :3 Konečně jsem se k tomu dokopala... Je to asi nejdelší, co jsem kdy napsala.. :D

A všichni, co si teď myslíte, že jsem úchylná, tak si to nemyslete... Tak se příběh odehrává a já to neovlivním. Hlavně, prosím vás, nepřemýšlejte nad bujností mé fantazie. (Dopadlo by to špatně:D) Snad jsem vás touto kapitolou nezklamala...

P.S.: Děkuju za Váš čas, který strávíte čtením mého příběhu, děkuju za vaše reads, votes a komentáře :33 Moc mě to těší.

Mám Vás ráda :* 

Adellza