Nenávist

Bezstarostné odpoledne 2.část

   Bylo krásně a v parku bylo mnoho lidí. Koupili jsme si zmrzlinu a sedli si do trávy pod mohutný kaštan. Stále se na mě koukal a já na něj taky. ,,Víš, často přemýšlím, proč jsi pořád tak smutná a.. jiná" řekl ustaraně. ,,Nechceš mi povědět, co se stalo, proč jsi se sem musela přistěhovat?"
     Nikdy jsem o tom nechtěla s nikým mluvit. Bála jsem se. Styděla jsem se. Ano, styděla jsem se za svého otce, za svou rodinu, za sebe... Ale s Tomem to bylo jiný. Bylo mi s ním krásně. Snad mě ovládla nějaká slabší chvilka, nebo to byl pocit bezpečí... Nevím. Začala jsem mluvit o tom všem, co se stalo, jak se rodiče neměli rádi, jak mi řekli, že mě nechtěli, co se tehdy stalo. Pověděla jsem mu o soudech, mých depresích, o pohřbu a vlastně snad o všem. Akorát o tetě Hedvice jsem nemluvila. Nechtěla jsem o ní mluvit. Nebyla minulost...

Koukal na mě, jak na horor. Ne, že by se bál, nebo se smál, ale každá další nečekaná věc ho vyděsila. Když jsem skončila, tak jen mlčel. Smutně se na mě koukal a pak mě pevně objal. Převládla smutná nálada. Nechtěla jsem něčí lítost! Chtěla jsem si jen užít odpoledne. Ale co s tím?!?
      ,,Netrap se tím, Tome. Je to pryč a já se teď k tomu nechci vracet." Musela jsem nějak rozvířit dobrou náladu. Ale jak? ,,Zavři oči." řekla jsem tajemně. Nechápal proč a já asi taky. Zavřel je a já jsem ho políbila. Byla to moje úplně první pusa, kterou jsem dala někomu jinýmu než mámě. 
Usmál se. Přitáhl si mě k sobě a začali jsme se líbat. Bylo poznat, že on je ten zkušenej, ale i tak se mi zdálo, že jsme sehraní. Bylo to krásný. Nechtěla jsem přestat, ale přece jsem od něj nic nechtěla a navíc jsem se potřebovala nadechnout. ,,A zítra bys šla?" ,,Moc ráda!" A pak už jsme šli ruku v ruce až před dům tety Hedviky a tam jsme se rozloučili.

CO BUDE DÁL? BYLO TO JEN PŘÁTELSKÉ A NEBO TO BUDE NĚCO VÁŽNĚJŠÍHO?  CO NÁM PŘIPRAVÍ ZÍTŘEK?