Hra o Sputnik

Falešný policista

„Petr? Mali by sme sa porozprávať."

„Já mám pocit, že se s tebou nepotřebuji bavit. Nezměnil si názor na Sputnik, už jen čekám, až mě odvoláš."

„Ja ti urobím niečo horšie, než aby som ťa odvolal."

„Co mi chceš udělat?"

„Ani by si to nemal chcieť vedieť!"

„Vyhrožuješ mi?"

„Zaujíma ma, čo máš spoločné s Ruskom! A na čom si sa dohodol so Zemanom?"

„Víš co? Jdi do prdele!"

„Kam že mám ísť?!" Babiš strčil do Arenbergera.

Ten dlouho nečekal a strkanec mu vrátil se slovy: „Táhni do prdele!"

Babiš ho chytil za košily a snažil se ho shodit na zem. Arenberger se pokoušel o to stejné. Včas je ale rozehnala ochranka a tak si naštěstí nic neudělali.

„Ja si ťa nájdem!"

„Ty idiote, vždyť víš, kde já bydlím!"

-----

Babiš už seděl v pohodlí domova, přemýšlejíc nad tím vším, co se mu v poslední době stalo. Samé nepříjemné věci, které ho svírali. Bál se o svoji moc a politiku. Ještě více se bál o svůj život. Ale nejvíce se bál o svoji rodinu. Ta naštěstí byla dost daleko na to, aby ji hrozilo nějaké nebezpečí.

 Ani Andrej se nemusel bát, protože jeho dům v Průhonicích byl obklopen mnoha policistmi. Anebo si alespoň myslel, že se bát nemusí.

Stejně tak, jako každou půlhodinu, ho navštívil policista, aby ho zkontroloval. Tento policista ale byl už od pohledu podezřelý. Přišel k Babišovi a optal se ho na tu stejnou otázku, zda-li je vše v pořádku. Ovšem, dříve, než premiér odpověděl, dostal od policistry ránu pěstí. Když se Andrej probudil, ležel ve svém sklepě. Byl svázaný a stál před ním onen policista. Opět měl masku přes tvář, ale ta neměla smysl, jelikož si Andrej moc dobře pamatoval jeho zjev.

„Takže, pane premiére," posadil se před něj falešný policista. „Naše slova jste nedodržel."

„Kto vám to riek! Meno, povedzte meno! Nebuďte tak slušnej!" vyjel na něj Babiš.

„To je vedlejší věc, ale-"
„Že to byla ta svině Hamáček!"
„Ne, nebyl to pan Hamáček-"
„Tak Arenberger!"

„Ne."

„Tak kdo?!" zařval premiér.

Osoba s maskou na to zareagovala rychlou ránou do obličeje premiéra. „Pane premiére, potichu. Nechceme přeci, aby se o nás někdo dozvěděl. Nechcete přeci roubík. A na naši debatu už máme jen necelých dvacet minut," opět osoba působila, jako by se pousmála. Jednalo se zřejmě o nějakého sadistu.

Premiér se snažil oklepat z rány. Uvědomil si, že tohle je úplně někdo jiný, než ten člověk, co se k němu vloupal minule.

„Takže pane Babiši, můžu to teď ukončit," protáhl se, křupnul si klouby a sáhl pro pistol. Tu namířil proti Babišově hlavě.

Babišovi se zalily oči slzami. „Tak dělej!"

„Ale ne, to by bylo moc jednoduché," opět se pousmál.

Založil si zbraň opět za opasek. Něco v Babišovi mu řeklo, že teď anebo nikdy. Andrej se odrazil a skočil po té osobě. Zakousl se mu do ruky. Domem se ozval řev.

-----

„Jdu pro jídlo, co si dáš?"

„Přines mi prosímtě jenom kávu."

„Tu budem potřebovat asi všichni. Beru ji i pro Karla."

„Neříkej, že Karlovi bereš jenom tohle."

„Obědnal si ještě dvě porce hranolek, jednoho burgera a velkou Kofolu."

„No jo, to je-"

Rozhovor dvou policistů přerušil slabý zvuk křiku.

„Hele, neděje se tam něco?"

„A co by se tam jako dělo? Vždyť za půl hoďky ho tam zase někdo jde zkontrolovat, tak neblbni."

„A co když se tam někdo dostal přes nás?"

„A jak asi, vole? Vždyť je nás tady jenom deset na jeho zahradě. A to nemluvím o těch v autech. Leda, že by uměl lítat a byl neviditelnej."

„Jo," zamyslel se policista, „jo, asi máš pravdu."

„Samozřejmě, že mám pravdu."