[Draco Malfoy] A najednou je všechno jinak...

1

(Doporučuji si prvně přečíst popisek příběhu, je tam začátek)

Dopila jsem svůj čaj a šla po schodech nahoru do svého pokoje, abych se mohla převléct a sbalit. Schody jsem brala po dvou, abych se zbytečně nezdržovala. Možná jsem jen chtěla být co nejdál od těch tátových blbých keců. Kdo ví?...
Měla jsem pocit, jako bych si do kufru sbalila snad celý pokoj. Stála jsem vedle něj a rozhlížela se po všech otevřených skříních, které byly dočista prázdné. Udiveně jsem přejížděla očima ze skříní ke svému malému zavřenému kufru a překvapeně se snažila si vysvětlit, jak se to tam sakra všechno vešlo.
,,Lily! Jdeme!" zvolal táta z kuchyně. Lily mi říká jen když má opravdu dobrou náladu. Což se moc často nestává... Jinak mi říká Betty, když ho naštvu Snapeová. Když ho naštvu úplně, doslova naseru, dělá že mě radši nezná. Paráda no...
,,Už- jdu." soukala jsem ze sebe slova, mezitím co jsem smýkala můj stokilový kufr dolů ze schodů. Úspěšně jsem se postavila před tátu, dala si ruce v bok a hrdě si oddechla s úsměvem na tváři.
,,Ty tak rychle rosteš." položil mi ruce na ramena a jeho oči najednou poněkud zjihly. ,,Kéž by to mohla vidět tvá matka..."
Matku jsem nikdy nepoznala. Zřejmě zemřela hned po tom, co mě porodila. I tak mi ale strašně moc chybí, nepopsatelně moc...
Táta znovu ožil. ,,Máš všechno?"
,,Mám." přikývla jsem a nenápadně si rukou sáhla za opasek riflí. ,,Hůlka!" rychle jsem se otočila a pádila po schodech nahoru.
Hůlka ležela přímo uprostřed pokoje na zemi, tak jsem jí rychle čapla a vystřelila zase dolů.
Táta po mě jen hodil podivný pohled, ale radši ho hned zahnal.
,,Připravená?" dodal s úsměvem.
,,Jako nikdy." pousmála jsem se a chytla se jeho ruky.

Stojíme před branami Bradavic a chvíli jen v tichu pozorujeme hrad. Přece jenom ho vidím poprvé v životě.
,,Můžem?"
Jen jsem s vydechnutím nejistě přikývla.
,,Oblíbí si tě." lehce se sklonil a pohlédl mi do očí. ,,Všichni. Hlavně Malfoy..." uchechtl se a trochu svraštil obočí.
,,Kdo je Malfoy?" zamračila jsem se udiveně.
,,Vůbec se neboj, to hned zjistíš." táta se zpátky narovnal a společně jsme vyrazili směrem k hradu.

Všichni už seděli ve Velké síni a hlasitě si povídali. Jen co jsme ale s tátou vstoupili, všichni ztichli a bylo to, jako bych zrovna upadla do tmy. Jen to ticho mi rvalo uši na miliony kousíčků. Kufr už jsem měla na svém pokoji, Zmijozelská kolej, jak jinak.
,,Dámy a pánové, nechte mě abych vám představil Betty Snapeovou." Chlapík v světlounce modré barvy. Stoprocentně Brumbál.
,,Betty, chceš nám o sobě něco říct?" hrdě se usmál.
,,Snad jen to, že kdo bude něco chtít vědět, ať se zeptá." ironicky jsem se pousmála. Brumbálovi automaticky spadl úsměv a táta mě nenápadně bouchl do ruky.
,,Au" zašeptala jsem a půlka sálu se tiše zachichotala.
Dělala jsem, jako by se nic nestalo a šla se posadit ke Zmijozelskému stolu. Podle hábitů děcek jsem poznala, který to je. Ten úplně na kraji. Posadila jsem se na kraj vedle nějaké holky, upřímně vypadala dost namyšleně.
Táta se hned vydal k učitelskému stolu a něco tam s nimi konzultoval, při tom se párkrát nenápadně ohlédl po mě. Vždycky jsem se jen nevinně usmála a párkrát zamrkala jako panenka a táta po mě hodil naštvaný pohled. Vždycky pozná, když se přetvařuju. Doopravdy vždycky.