[Draco Malfoy] A najednou je všechno jinak...

10

Vyšla jsem z tátova kabinetu a myslela jsem, že se snad zhroutím. Rozběhla jsem se po chodbě a bylo mi úplně jedno, že kolem mě jsou lidi. Běžela jsem úplně pryč, a bylo mi jedno kam.
Nakonec jsem skončila na Astronomické věži. Přiběhla jsem až ke kraji a naklonila se přes zábradlí. Nechala jsem vítr mi rozfoukávat slzy po tváři a užívala si to. Doufala jsem, že mi ten vítr snad vyžene všechny myšlenky z hlavy. Proč mi to nikdo neřekl? Proč mi vymazali paměť? Chci vědět, jak to tehdy bylo. Chci vědět všechno. Teď, až jak to vím, mi všechno zapadá do sebe. Ty autogramy, Dracovo chování, Blaise, tátovy nálady, Brumbálova nenávist ke mě... To všechno má najednou vysvětlení.
,,Lily?" ozvalo se za mnou tiše a smutně.
Nic jsem neřekla. Nevnímala jsem. Sice jsem slyšela že tam někdo je, ale myslela jsem si že to je jen v mé hlavě.
,,Lily..." řekl někdo znovu a položil mi ruku na rameno.
Otočila jsem se a spatřila ty slzy v jeho očích.
,,Draco..." řekla jsem smutně.
,,Je mi to tak moc líto..." řekl a hlas se mu strašně moc chvěl.
,,Omlouvám se... Za všechno..." pevně jsem ho objala a mumlala jsem mu omluvu do hrudníku.
,,To já se omlouvám... Ty za nic nemůžeš..." opětoval mi objetí zpátky a políbil mě do vlasů.

Po chvíli jsme oba seděli na zemi, opírali jsme se o zábradlí a nechali jsme vítr, aby si pohrával s našimi účesy.
,,Slyšel jsem jak jsi mluvila s tátou." řekl Draco a chytl mě za ruku. ,,Opravdu mě to moc mrzí..."
,,To nic. Na druhou stranu jsi mě zachránil. Teď už jsem jakoby mrtvá." uchechtla jsem se a ihned potom se zahleděla na zem přede mnou.
,,Vážně Snape řekl že jsem tě miloval?" zasmál se a nevěřícně na mě vykulil oči.
,,Jo to fakt řekl!" křikla jsem a napodobila jeho překvapený výraz.
,,A co když tě furt miluju?" šeptl tiše.
Nevěděla jsem co říct. Tohle jsem nečekala.
,,Že co?" nervózně jsem se zasmála.
,,Vždyť jsi slyšela dobře. A nedělej že ne." uchechtl se a očekával mou odpověď.
,,Víš... Jak jsi předtím na té chodbě řekl, že mě miluješ od prvního dne, ale nepamatuju si to... To mě hodně překvapilo. Jelikož jsem nevěděla jak to myslíš. Ale teď? Teď už to chápu. A cítím to úplně stejně." usmála jsem se na něj.
,,To fakt?" byl asi hodně překvapený.
,,Jo. Asi jo."
,,Jen jsem si totiž myslel, že ti jedna holka- Pansy, řekla ať mě necháš být. Řekla to už snad každému tady v Bradavicích, dokonce i několika klukům. Ona si stále myslí, že jsem její..." uchechtl se.
,,Hm. Tak to má Pansy asi smůlu." řekla jsem a přiblížila se k němu. Hodně blízko. Naše špičky nosů se o sebe otíraly a konečně jsem se do jeho očí mohla podívat z blízky. Byl to snad ten nejlepší pocit, který může existovat.
Draco dal jednu ruku na můj zátylek a pomalu se ke mě přibližoval. Bylo to tak napínavé, jako bych snad sledovala nějaký romantický film. Cítila jsem se jak v Romeo a Julia. Ale tentokrát jsem byla já ta Julia a Draco Romeo.