[Draco Malfoy] A najednou je všechno jinak...

8

Vešla jsem do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi tak silně, až Blaise vyskočil. Sedla jsem si na postel, lokty si opřela o kolena s položila si hlavu do dlaní.
,,Co je?" zeptal se Blaise a promnul si ospalé oči.
,,Ale nic, Vůbec nic." odsekla jsem a lehla si na postel čelem ke zdi. Kolena jsem si přitáhla až k bradě a pažemi je objala.
,,Ale no tak. Co se stalo?" vstal a sedl si vedle mě. Dlaní mě jemně hladil po rameni a snažil se to ze mě všechno dostat. A taky že se mu to povedlo. Všechno jsem mu řekla. Takže pravděpodobně můžu věřit jen jemu. Teda doufám že mu můžu věřit...

,,Páni..." řekl Blaise po tom, co si to všechno ode mě vyslechl. ,,Ale zase musíš pochopit, že Draco měl vždycky s těmi třemi problém... Úplně vždycky." a podal mi kapesník.
,,Díky..." poděkovala a kapesníkem si utřela slzy z tváře. ,,Ale to neznamená, že s nimi má problém on, tak že já automaticky taky." řekla jsem skřehotavě a pohlédla Blaisovi do očí. Bylo poznat že mu to je vážně líto a něco tuší.
,,Co na mě tak koukáš?" zeptala jsem se a popotáhla.
,,Ne nic, já jen... Jsi tu takovou chvíli a už ti někdo ublížil. Skoro ho ani neznáš a už kvůli něho brečíš..." setřel mi slzu z tváře, ,,Nejsi ty náhodou zamilovaná?" řekl lítostně.
,,Vždyť já ani nevím..." pokrčila jsem rameny. ,,Je to složité..." odmlčela jsem se. ,,A nečekala jsem že zrovna on trefí moji největší slabinu. Teď se cítím, jako bych za všechno mohla já... Co když za všechno můžu?" koukla jsem se do blba.
,,Ty za nic nemůžeš. Draco je prostě takový a za to může možná tak jeho otec..." uchechtl se tiše Blaise.
,,Jo. O tom už jsem taky dost slyšela..."
S Blaisem jsme si tak povídali dlouho do noci a řešili jsme různé věci. Celý den jsme nevylezli z pokoje, teda aspoň já ne. On jen zašel pro nějaké jídlo. Pak se vrátil za mnou a snažil se mi pomoct všemi možnými směry. Ale někdy se na mě Blaise podíval, jako by si říkal chybíš mi nebo tak něco. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale nepřišla mi na to vhodná doba. Ale bylo to opravdu zvláštní...

Celý týden se mi Draco vyhýbal. Vždycky si mě možná tak hnusně prohlédl a to bylo vše. Žádný náznak úsměvu, žádný náznak radosti že mě vidí. Nic. Ale přišlo mi to dost divné. Všechno. Celou tu dobu si mě opravdu celá škola prohlížela, jako bych byla nějaká významná nebo tak něco. Pár lidí za mnou přišli s větou Můžu poprosit o autogram, Betty? nebo Můžu se s tebou prosím vyfotit, Lily? Blaise je ale vždycky odehnal a řekl jím něco ve smyslu Nechte toho. To co bylo, bylo. Už to je někdo jiný. Jak jako někdo jiný? A proč chcou všichni moje podpisy? Copak jsem snad nějaká celebrita nebo co? Přišla jsem před necelými dvěmi týdny. Jak už mě může znát celá škola až tak, že by si ke mě chodili pro autogramy? No není to divné? Ano je...
,,Tati!" zakřičela jsem, když jsem vyšla ze třídy a zahlédla tátu na konci chodby. Ten se okamžitě zastavil a já ho rychle doběhla.
,,Ahoj Lily." řekl a pohladil mě po paži.
,,Ahoj. Mohla bych s tebou prosím mluvit?" řekla jsem trochu tišeji.
,,Jasně. O co jde?"
,,O samotě, prosím?" rozhlédla jsem se kolem a nervózně se zamračila.
Kývl na mě směrem k odchodu a vzal mě do jeho kabinetu. Všude byly vycpané zvířata a různá výzdoba, ale to teď není vůbec podstatné.
,,Tak povídej." opřel se o okraj stolu.
,,Tati... Já nevím jak začít..." uchechtla jsem se nervózně a začala přecházet po místnosti tam a zpátky. ,,Proč chcou najednou všichni moje autogramy?"