But Mommy, I Love him (LS, CZ) ✔︎

19.

„Harry, já jsem se do tebe asi zamiloval." 

Nemohl jsem uvěřit tomu, co řekl. Jak by se tak dokonalý kluk mohl zamilovat zrovna do mě? Lapal jsem po dechu jako ryba na souši a nevěděl, co říct. 

„P-promiň, j-já... A-asi bychom se měli v-vrátit." dostal jsem ze sebe, zvedl se z něj a dal se do rychlé chůze směrem od Louiho, který zůstal sedět na místě. Jen seděl a koukal. Proč jsem to udělal? Měl jsem chuť si za to nafackovat. Zastavil jsem se v chůzi a otočil se k němu znovu čelem. Koukal mi zpříma do očí. Vypadal tak zničeně. Byli jsme od sebe na deset metrů daleko. Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se zpět k němu. On se postavil na nohy a já mu okamžitě vpadl do náruče.

„Promiň mi to. Promiň. Moc se omlouvám, jsem idiot." nadával jsem si a tiskl se k Louimu. Ani jsem nepostřehl, že mi po tváři tekly slzy. Horké perly se vsakovaly do trička Louiho. 

Proč jsem jen tak přecitlivělý? 

„Já se tak omlouvám, nevím, co mě to napadlo. Nechtěl jsem utéct. Vážně." vzlykal jsem dál v jeho objetí.

„Harry, neomlouvej se, jen si se lekl. Hlavně mi neplakej." konejšivě mě hladil po zádech a nehodlal mě jen tak pustit.

„Lou, ty to myslíš vážně?" odlepil jsem od něj hlavu a zahleděl se mu do očí.

„Smrtelně vážně." nepoznal jsem na něm jedinou známku toho, že by si dělal legraci. Rychle jsem spojil své ruce za jeho krkem a přitáhl si ho k sobě. Tak moc jsem tohle potřeboval. Chtěl jsem cítit své rty na těch jeho. Asi jsem Louiho svou reakcí trošku vyděsil, ale hned se otrkal a spolupracoval. Ucítil jsem jeho ruce na svých bocích. Bylo to vážně příjemné. Hladil je palci a občas silou stiskl. Nedovolil si ale zajít dál. 

Odtrhl jsem se od něj, abych mohl doplnit do svého těla potřebný kyslík, který už mi vážně chyběl. 

„Lou?" spustil jsem, když jsme se oba vydýchali.

„Hm?"

„Líbíš se mi a je mi úplně jedno, co říká tvůj táta." cítil jsem krev ve svých tvářích a se stydlivým úsměvem jsem sklopil hlavu. Neměl jsem koule na to, abych mu řekl, že ho miluju. Možná to tak je, ale možná ne. Já vážně nevím. Co když udělám chybu, když si s ním něco začnu? 

Vykašlal jsem se na své zmatené myšlenky. Akorát by mě z toho bolela hlava. 

Společně jsme došli až ke kavárně, ale zastavili se ještě před vstupem do ní.

„Hazz, nerad to říkám, ale před mým otcem budeme muset... Budeme muset být..."

„Kamarádi, já vím." pousmál jsem se na něj povzbudivě a odešel od něj na dva kroky. Poté jsme spolu vešli do prostorů kavárny.

„Tak vám ho vedu." oznámil jsem šéfovi, jakmile jsme vešli dovnitř.

„Skvěle. Tak se pusťte do práce, šup! A s tebou si to ještě vyřídím, Louisi." jakmile to dořekl, odešel se slovy, že má nějaké důležité jednání na druhé straně centra města. Zaklaply se za ním dveře a my si oddychli.

Konečně sami.

Pracovali jsme až do polední pauzy. Při ní jsme si povídali o všem možném a byli strašně rádi, že se otec Louise ještě nevrátil. Dobře, je to férový a hodný chlap, ale dnes už ho kvůli té scéně vidět nepotřebuju.

„Víš, tak mě napadlo..." odkašlal si Louis a já se na něj otočil.

„Ano?"

„Nechtěl... Nechtěl bys dnes večer ven? Třeba se projít, nebo... Na večeři?" drbal se nervózně na zátylku a těkal očima po místnosti.

„Mám to snad brát jako pozvání na rande?" ušklíbl jsem se na něj.

„Na rande? Nee, to vůbec ne, jak tě to napadlo." zasmál se nejistě. „Leda že bys chtěl." vzhlédl ke mně a nechal jeho oceánově modré oči, aby se setkaly s těmi mými, mechově zelenými.

Chvilku jsem váhal, jestli bych neměl radši být doma s mámou. Poslední dobou na sebe nemáme vůbec čas. Na druhou stranu bude určitě ráda, že si s někým konečně vyjdu.

Usmál jsem se a kývl hlavou.

„Rád."