But Mommy, I Love him (LS, CZ) ✔︎

9.

Loui's pov:

Poté, co jsem vylezl ze sprchy, kde jsem si byl nucen pomoct sám od svého problému, který způsobil ten malý ničema, jsme vedli hádku o to, kdo bude spát na gauči. Podle mě by měl spát Harry ve své posteli. Já si najdu místo na gauči a nevadí mi to. Harry zas tvrdil, že návštěva má právo se vyspat líp. Nakonec jsem ale vyhrál a teď tu ležím po tmě na pohovce a snažím se usnout. Venku stále hřmí a oblohou lítají blesky. I přes ten rámus jsem zaslechl pleskavé kroky.

„Lou-Loui?" zeptal se Harry do ticha. 

„Hm?" zamručel jsem a posadil se na gauči. Protože byla všude děsná tma, nevěděl jsem, kde Harryho hledat. Prostě jsem jen koukal před sebe a domyslel si, kde stojí.

„Já... Já se bojím." 

„A co s tím můžu já udělat?" 

„M-můžeš si jít lehnut ke mně? Prosím." žadonil. Jak jsem se dozvěděl,  nesnášel bouřky. Byly pro něj neuvěřitelně děsivé. Vždy si představil, jak do někoho uhodí zbloudilý blesk a on se usmaží. I když byl vevnitř, stále byl vyděšený ze všech těch světel, které křižují oblohu a burácivých hlasitých hromů. Nechápal, jak mohou některé lidi bouřky fascinovat. 

(Poznámka: autorku fascinují)

 Natáhl jsem se po svém telefonu, který jsem u sebe měl, jelikož jsem psal svému kamarádovi, že se nakonec nestavím. Zapnul jsem na něm svítilnu a posvítil si na cestu. Deku jsem nechal dekou a přicupital jsem k vyklepanému Harrymu. 

„Počkej, ty brečíš?" všiml jsem si toho, jak Hazza fňukl a popotáhl rýmu. Posvítil jsem mu do tváře a než stihl skrýt svůj obličej v dlaních, uviděl jsem jeho uslzenou tvářičku. 

„Hlavně se mi nesměj." 

„Já se nesměju, chápu, že se něčeho člověk bojí. Jen si mohl přijít dřív, nemusel si tam být tak dlouho sám." Harry neodpověděl. Pokoj osvítil blesk a on nadskočil, jak se lekl. Přitiskl jsem ho k sobě a držel si ho u těla jednou rukou, kterou jsem mu zároveň jezdil po zádech. 

„Shh, v pohodě. Půjdeme si lehnout, dobře?" počkal jsem na kývnutí Harryho a přesunul se s ním do jeho pokoje. Lehli jsme si vedle sebe na postel a hleděli si do očí. 

„Promiň, že tě tak otravuju, určitě bys teď byl radši s tím kamarádem." pípl Hazz a sklopil pohled stranou. Sebejistota, kterou měl ještě před hodinou, ho opustila stejně rychle, jako přišla.

„Harry, neotravuješ mě. Jsem rád, že vím, že tu nejsi sám někde v rohu místnosti vyděšený k smrti. Nevěděl jsem, že se bojíš tak moc. Ale nemám ti to za zlé, to vůbec, hm?" zvedl jsem prsty jeho bradu, jako už tolikrát a zahleděl se mu do jeho zelených očí. Viděl jsem v nich strach, ale to mě ani nepřekvapovalo. 

Chvilku zavládlo všude ticho, ale to přerušil další zbloudilý hrom, který opět vyděsil Harryho. Trhl sebou a silou zavřel oči. Na nic jsem nečekal a přitáhl si ho k sobě na hruď. Začal jsem mu šeptat uklidňující věty a hladit ho ve vlasech. Kupodivu mě nechal, abych o něj takhle pečoval. Tiskl se ke mně a klepal se.

Když Harry konečně usnul, nechal jsem ho stále natisknutého na sobě. Dlouho jsem s nikým nespal v jedné posteli. Už mi to upřímně chybělo. H se na mě tiskl a tulil se ke mně stejně, jako to dělával můj bývalý přítel, Nick. 

Blbost. Nick byl jen hnusná děvka, která mě odkopla, když jsem ji přestal bavit. Harry je v porovnání s ním mnohem lepší. Je takové rozkošné koťátko, jen zamňoukat. Je mnohem hodnější a zábavný. Líbí se mi, jak je prťavý, můžu ho schovat do náručí a chránit ho před vším zlým.