But Mommy, I Love him (LS, CZ) ✔︎

22.

Tak když chcete... Tak pro jednou ale xD

Tahle kapitola je dost zmatková, já vím :/

Sori >-<

„Tak jak sis to užil? Povídej, vyprávěj!" ještě jsem se ni nevyzul z bot a už jsem schytal palbu otázek od mámy. Rychle jsem hodil obuv do botníku a přispěchal za ní do obýváku. 

„Bylo to skvělý." odpověděl jsem stručně s nadějí, že jí bude stačit tohle. To by ale nebyla moje máma, kdyby se spokojila s takhle strohou odpovědí. Jen jsem zahlédl její nakrčené čelo, povzdechl jsem si a vylíčil jí ve zkratce vše, co se stalo. Něco málo jsem pochopitelně vynechal. Třeba homofobickou babiznu a nebo to, co se událo před chvílí venku.

„Nesnaž se mi namluvit, že jste si nedali ani pusu." zakřenila se na mě a já musel z pravdou ven. 

„No tak možná jednu." protočil jsem očima a schoval svůj úsměv do dlaně. Rukou jsem se opřel o opěrku gauče a tak to ani nevypadalo tak moc nápadně. 

„Ta byla v tom případě dost dlouhá." 

„Cože?" otočil jsem se na ni a podle jejího pohledu mi hned došlo, o čem mluvila. 

„Mami! Ty si nás šmírovala?!" 

„Jen jsem se tak koukla z okna a možná něco zahlédla, ale přísahám, že omylem!" obhajovala se, ale bylo jí to k ničemu. Švihl jsem po ní polštář, kterým to schytala rovnou do hlavy. Ha! Nemá nás šmírovat, to má za to!

„Tak mi alespoň řekni, jestli Louiho schvaluješ." zakřenil jsem se, když mi se smíchem oplatila ránu polštářem.

„Já ho neviděla. Stáli jste přímo pod oknem a tak jsem leda zjistila, že nemá plešku."

„Ty si praštěná, mami." snažil jsem se působit vážně, ale když se rozesmála tak, že se za břicho popadala, neubránil jsem se tomu. 

Takže jsme se společně smáli tomu, že můj přítel nemá plešku. 

Počkat... Přítel? No... Kamarád určitě ne. S kamarády se nelíbáte. Ale nevím, jestli je Louis mým přítelem. 

Chci, aby to tak bylo?

Možná.

Celkem.

Ano.

Nebo ne?

Já nevím! 

Tak napůl.

Ano, přesně tak. Padesát na padesát.

Nebo...? 

Tak šedesát na čtyřicet určitě!

Spíš osmdesát na dvacet. 

Ale víc nic! 

Osmdesát procent mě ho chce za přítele a dvacet ne. 

Což by se dalo teoreticky zaokrouhlit...

Dost. 

Prostě si zatím nejsem jistý.

Devadesát na deset, ale to je finální slovo.

Alespoň prozatím.