But Mommy, I Love him (LS, CZ) ✔︎

23.

Následující dva týdny probíhaly docela dobře. Louis prý schytal docela výprask za to, že se mnou někam šel. Prý mu to bylo ale naprosto jedno. Argumentoval doma tím, že mě miluje a že na jeho rodičích nezáleží. Byl jsem za to rád. I když ten výprask si mohli odpustit.

Dnešní den je speciální. Máme dnes oba dva volno. Sice normálně pracujeme i přes víkendy, ale dnes jsme si ho prostě zařídili. No... Zařídili... V kavárně mění vitrínu, protože se včera rozbila. Respektive ji někdo rozbil. Nějací opilci do ní hodili kámen a policie teď zjišťuje proč. Proto máme volno. Dělníci budou pracovat celý den a zákazníci by tam být stejně nemohli.

Vyšli jsme si na druhé rande. Nechci se s Louim tahat po nějakých restauracích a on to chápe. Proto dnes vymyslel piknik. Dotáhl mě na louku, která je kousek za městem. Ležíme na dece, koukáme na mraky a jíme dorty a zákusky z cukrárny, které by se dnes neprodali, kvůli náhlému zavření. Máme s sebou i nějaký džus a sendviče.

„Támhleten vypadá jako slon!" vypískl jsem vesele a zvedl ruku do vzduchu, abych upřesnil, který z mraků myslím.

„A tamten jako krokodýl." prohlásil na oplátku se smíchem Louis. Otočil jsem se na bok, abych na něj viděl a podepřel si hlavu rukou. On udělal naprosto identický pohyb a tak jsme skončili naproti sobě.

„Hej, Harry?"

„Hm?"

„Víš, že máš trošku podobné rysy v obličeji, jako já?"

„Co?"

„Počkej. Postav se." vyškrabal jsem se na nohy a čekal, co ho to zas popadlo. On zůstal ležet na zádech a navigoval mě dál. Podle jeho instrukcí jsem si stoupl nad jeho hlavu a předklonil se tak, aby mi viděl do obličeje.

„No jo, celej já!" začal se smát a já si ho dál měřil pohledem. On vážně vypadal, jako já!

„Ale jak je to možný?" podivil jsem se a rozhodl se posadit zpět na deku. Louis se taky napřímil do sedu. Ani jsem nestihl dosednout. Stiskl mou ruku v té své a přitáhl si mě k sobě.

Seděl jsem před ním mezi jeho nohami. On si položil hlavu na mé rameno a konečně odpověděl.

„Soulmates."

„Soul... Co?"

„Spřízněné duše."

„Spřízněné duše?"

„Mám tě moc rád." povzdechl si Louis a opustil tak téma o soulmates. Stejně jsem to moc nechápal. Jak spolu s tím náš vzhled souvisí?

„J-já tebe taky."

„Jenomže... Já tě mám asi víc než jen rád." Louis si povzdechl a pokračoval: „Já o tom dlouho přemýšlel a... Prostě... Hazz, já... Ty... Prostě..."

„Co se děje?" otočil jsem se k němu zmateně čelem.

„Hazz..." zvedl ladně ruku do vzduchu a přemístil ji na mou tvář. Spokojeně jsem zamručel nad teplem, které z ní šlo a přitiskl svou tvář víc k ní.

„Ano?" vydechl jsem a čekal, co z něj vypadne.

„Já tě asi... No... Já... Ehm... Asi... Asi určitě tě... No... Jakoby... Věc se má tak, že... Já jsem... Já se do tebe..."

„Co? Já ti nerozumím, Lou." zamračil jsem se, ale můj kyselý výraz hned zmizel a nahradil ho lehce vylekaným, když se k mé tváři přiblížil tou svojí.

Pohledem jsem sjel na jeho rty. Krásné, plné rty. Růžové polštářky. Nádherné růžové polštářky.

Pomalu se začal přibližovat. Tak moc jsem se bál, že se teď něco posere a on to neudělá.

Naše dechy se od sebe odrážely a hlavy přibližovaly. Nechtěl jsem udělat první krok. Na to jsem až moc velký posera. Proto jsem počkal a nakonec se i dočkal. Louis se natiskl na mé rty a v mém těle se zase rozletělo milion motýlků.

„Miluju tě, Hazz. Víc než cokoliv na světě."

To by mohlo pro dnešek stačit, ne?

Zítra budeme pokračovat... A věřte tomu, nebo ne, blížíme se ke konci :D

Ale víc zítra ^^