The truth untold [Jeon Jungkook]

01

Letadlo odlétalo asi za půl hodiny, byla jsem dost nervózní. Bylo to poprvé co jsem cestovala úplně sama a ještě tak daleko a na tak dlouho. Ani nevím jak jsem nakonec skončila na letišti čekajíc na letadlo do Jižní Koreje, úplně sama bez nějakých znalostí korejského jazyka. Proč zrovna Korea, to vážně nevím. Nejsem jedna z těch holek které šílí po k-popu nebo k-drama či co. Bála jsem se ale těšila se zároveň. Zkusím si tam najít aspoň nějakou malou brigádu nebo tak něco. Peníze by mi určitě nestačili, a taky se budu snažit aspoň trochu naučit Korejsky.

Letadlo do Seoulu odlétá za 5 minut.

Vzala jsem kufr a sedla si na svoje místo. Nikdo vedle mě neseděl než si ke mě přisedl jeden kluk. Asiat pravděpodobně z Koreje. Měl černé džíny, světle šedé tričko a černou kšiltovku. Pod kšiltovkou byli vidět světle modré vlasy.

„ahoj. Promiň je tohle sedadlo 58?" Pozdravil anglicky, už jen z bylo slyšet že jeho angličtina je dobrá. Neměl žádný přízvuk. Řekla bych že se možná i narodil v Americe.

„ahoj, jo je."

„super" usmál se.

„můžu se jenom zeptat odkud jsi?" řekla jsem nervózně. Myslím že si všiml že jsem nervózní.

„z Jižní Koreje."

„vážně? Tam právě letím." křikla jsem.

„já vím, letíme tam všichni." zasmál se. Až pak mi došlo co jsem právě řekla.

„promiň, já jen z toho mám hroznou radost."

„jde to vidět. Cestuješ sama? Kolik ti je?" Jeho angličtina byla vážně dobrá. Bylo by fajn znát tam někoho kdo mluví anglicky takhle dobře.

„jo, je to poprvé co někam tam daleko jedu sama. Jsem z toho trochu nervózní. Umm možná trochu víc. Je mi 20." usmála jsem se.

„to se divím že tě rodiče pustili." zavtipkoval.

„hej! Kolik je tobě že si tak dovoluješ?" šťouchla jsem do něj.

„26. Měla bys mě oslovovat pane." zasmál se.

„tak samozřejmě že ano, pane."

„jsem Namjoon, Kim Namjoon. Mimochodem." podal mi ruku.

„ou takže pan Kim. Jsem Chloe."

Let utíkal rychle, s Namjoonem jsme si hodně rozuměli. Vlastně jsem ani nepotřebovala poslouchat písničky, protože jsme se celou cestu bavili. Zmínil se o jednom jeho kamarádovi. Jungkook myslím že se jmenoval. Prý se mi hodně podobá. Reagujeme na věci stejně. A oba jsme roztomilý. Slíbil mi že jestli se ještě někdy uvidíme tak mě s ním seznámí. I s jeho dalšími pěti kamarády. Bylo by to super ale nemyslím si že se ještě někdy uvidíme. A taky se bojím že bych si s nimi nerozuměla.

Po přistání jsme se rozloučili. Obejmul mě a věnoval mi velký úsměv s roztomilými ďolíčky. Ty byli naprosto k sežrání. Ještě mi zamával a zmizel v davu.

Sakra! Nechal si tu mobil. Mám jeho mobil! Co teď?

Mobil měl kupodivu bez hesla. Najela jsem na kontakty. Jungkook, Jungkook, Jungkook! Jediné jméno které zmínil.
Budu muset překonat svůj strach z volání a zavolat mu. Snad mluví anglicky, aspoň trochu.

Mobil začal vyzvánět. Nic, nikdo to nebral. To bude možná proč Nam řekl že jsme si s Jungkookem podobní, taky se bojí telefonovat. Usmála jsem se pro sebe. Dobře někdo další. Jimin, skusím zavolat jemu.
V telefonu se po chvíli ozvala korejština. Sakra. Pomyslela jsem si.

„annyeonghaseyo." pozdravila jsem jediným slovem které znám. „promiň, tvůj kamarád si nechal mobil na letišti." pokračovala jsem.

V telefonu bylo ticho.