16

92 5 0
                                    

„ale takhle to není Jungkooku!”

„ne? A jak teda?”

„ahoj!” přiřítil se Taehyung.

„vidím že to tak není.” ušklíbnul se Jungkook.

„co máš furt za problém? Co ti pořád vadí?” křikl po něm Taehyung.

„brečela a ty jsi tu pro ni nebyl. A ještě jsi byl tím důvodem k jejímu pláči.” pokračoval.

„hlavně že ty se o ni celou dobu strašně zajímáš. Kdyby se o ni nezajímal Jimin tak se na ni ani nepodíváš.”

„přestaňte!” okřikla jsem je. Tohle jsem vážně nechtěla. Daleko mi stačilo že já byla rozhádaná de třemi lidmi, nechtěla jsem aby byli rozhádaní ještě oni. Kdybych nikdy neletěla do Koreje, kdyby Namjoon nikdy neletěl stejným letadlem, kdyby neseděl vedle mě kdybych nikdy nepotkala kluky, kdybych se nezamilovala do Jungkooka bylo by to mnohem jednodušší. Ale možná že to takhle mělo být, možná se všechno děje z nějakého důvodu.

„já už stejně jdu.”ušklíbnul se Kook.

„ne, to já jdu. Musíte si hodně vážně promluvit. Měli byste si promluvit i s Namjoonem a to doopravdy.” řekl Taehyung a odešel.

„on mě vážně přišel jen vyslechnout a rozveselit. Promiň.” dívala jsem se do země.

„já vím, věřím ti i jemu věřím. Nevím co to do mě vjelo. Jenom prostě strašně žárlím.”

„saranghae.” přitiskla jsem se Jungkookovi na hruď.

„I love you too.” pošeptal mi do vlasů.

„budeš moje dongsaeng?” zeptal se.

„a ty můj oppa?” zasmála jsem se.

„že se ptáš.” dal mi pusu na čelo.

Zbytek večera jsme strávili spolu. Já ale zpochybněla. Vždyť přece odjíždím do Ameriky a jak to vysvětlím Namjoonovi? Má tenhle vztah vůbec nějakou cenu když se budeme stejně muset rozejít?

„jsi v pořádku? Vypadáš nějak nejistě.”

„Jungkooku, myslíš že to byl dobrý nápad?”

„co jako?”

„že jsme spolu začali chodit. Za chvíli se budu vracet domů.”

„jak to myslíš? Ty si vážně myslíš že to byl špatný nápad? Vždyť se milujeme a to je to hlavní ne? Na ostatních věcech nezáleží.” podíval se na mě.

„jo, asi máš pravdu. Já si jen nedokážu představit až ten vztah skončíme.” podívala jsem se smutně.

„tak zůstaň tady, nevracej se do Ameriky.” udělal na mě psí oči.

„vždyť víš že to nejde. V Americe mám všechno, mám tam rodinu a...” zamyslela jsem se. Chtěla jsem říct že tam mám přátele a svůj život, pravda ale byla že moji praví přátele byli tady a stejně tak i můj život. Dokázala jsem si představit tady bydlet na pořád. Měla jsem tu vlastně všechno. Ano byla pravda že mi chyběla rodina ale mohla bych je navštěvovat.

„a co? Vždyť tady máš nás, patříš sem. Neříkej že se ti Korea nelíbí.” 

„máš pravdu, jenže...si to nemůžu dovolit.”

„jenom se vymlouváš, můžeš bydlet u nás. Kluci tě mají rádi a teď když spolu chodíme tak to bude jiné. Vážně by jsi měla zůstat.”

The truth untold [Jeon Jungkook] Kde žijí příběhy. Začni objevovat