The truth untold [Jeon Jungkook]

02

„promiň, neumím moc anglicky." ozvalo se nakonec z mobilu s roztomilým přízvukem.
„ale asi to chápu, ten idiot si zase zapomněl mobil. To není nic nového."zasmál se. Měl dobrou slovní zásobu, na to že řekl že neumí anglicky.

„přesně tak, ten idiot si zapomněl mobil. Jsem ještě ma letišti. Potřebovala bych mu ho nějal předat."zasmála jsem se.

„nechci tě otravovat ale bude lepší když přijedeš. Nechci abys stála sama na letišti, navíc to bude rychlejší. Pošlu ti adresu."

Bylo od něho hezké, že nechtěl abych byla dlouho sama na letišti. Myslím že Namjoon má skvělé kamarády. Sice jsem je ještě nepoznala ale už teď jsem si tím jistá.

Poslal mi adresu a já zjistila že se je to jen 20 minut od mého budoucího bytu. Takže to mám vlastně při cestě. Byla jsem šťastná že ho zase uvidím a taky se poznám s Jiminem, který se zdál být fajn.

Autobusem jsem se na určitou adresu dostala asi za 40 minut. Byl to docela velký dům, vypadal moc hezky. Zazvonila jsem a nervózně čekala než někdo otevře. Chvíli to trvalo než otevřel někají kluk. Vypadal trochu vyděšeně. Nejdřív mě napadlo že je to Jimin se kterým jsem mluvila po telefonu ale ten se zdál být upovídaný. A tenhle kluk nepromluvil ani slovo, jen stál ve dveřích a prohlížel si mě. Vypadal zmateně ale byl roztomilý. Měl celý černý outfit, dokonce měl i černý klobouk. Přišlo mi že na ten styl vypadal až moc roztomile.

Do dveří přiběhl Nam který odstrčil toho kluka a obejmul mě.

„stačí ať ji nerozmačkáš" ozvalo se ze zadu. „ahoj, jsem Jimin." usmál se naprosto okouzlujícím úsměvem kluk se kterým jsem mluvila do telefonu. Poznala jsem ho už podle hlasu, měl výjimečný hlas. Nejsem teda znalec hudby nebo tak něco ale jeho hlas by se rozhodně hodil na zpívání.

Nestačila jsem se ani nadechnout a už mě v objetí drtil Jimin.
„neříkal jsi právě ať ji nerozdrtím a teď to děláš sám?" zasmál se Joon.

„když ona je tak roztomilá. Stejně jako Jungkook!" vykřikl Jimin.

Ten kluk v černém zčervenal. Takže tohle je ten Jungkook, předpokládám.

„nechceš tu zůstat?" zeptal se Namjoon.

„Budu se muset jít ubytovat." odpověděla jsem smutně.

„aspoň na chvíli." řekl potichu Jungkook. Konečně jsem slyšela mluvit, sice potichu a nejistě a konečně promluvit. Měl krásný hlas. Jeho pohledu se nedalo odolat. Musela jsem tedy souhlasit s tím že ještě chvíli zůstanu.

Na tváři se mu rozzářil obrovský úsměv. Vypadal ještě roztomileji než před tím. Musí být hodně stydlivý ale to je na něm právě tak roztomilé.