Radostný nihilismus 0.4

Hádky.

V každé hádce je potřeba si ujasnit, zda se v ní hledá pravda, nebo jde o naplnění emočních potřeb. Jde-li o obojí, nemá cenu pokoušet se hledat pravdu, dokud emoční potřeby nejsou naplněny.

Emoce, pocity a dojmy nemohou být nikdy předmětem sporu, ty je potřeba s pochopením přijmout jako součást skutečnosti. Hádat se lze jedině o taková fakta, která si každý sám může nezávisle prověřit.

Každá argumentace má začínat nejsilnějším důkazem. Kde je po ruce silný důkaz, není zapotřebí sahat po dalších, podpůrných. Kdo přesvědčuje o něčem druhé celými seznamy důkazů, důvodů a vysvětlení, mi je proto hned zkraje podezřelý, že žádný dost silný důkaz po ruce nemá.

Je v posledku jedno, kolik lidí, třeba i odborníků, se shodne na tom či onom názoru. Názor, na kterém panuje široká shoda, nelze nicméně odbýt pouhým mávnutím ruky, neboť široké přijetí může naznačovat, že se názor opírá o přesvědčivé důkazy, které stojí za prozkoumání. Shoda sama však důkazem není a běda tomu, kdo by s ní tak zkusil zacházet.

Co se bez důkazu tvrdí, může se bez důkazů odmítnout.

Historka ani vlastní praktická zkušenost není potvrzením, že ve Vesmíru platí ta či ona zákonitost, protože se může jednat o zákonitost zdánlivou a falešnou. Historky a vlastní praktické zkušenosti mohou posloužit jako důkaz jen tehdy, svědčí-li proti domnělé zákonitosti.

Dojdu-li k názoru, že má nějaká množina (třeba lidí nebo událostí nebo technických zařízení) typickou vlastnost, znamená to jen tolik, že bude mnohem namáhavější dávat si pozor na ty prvky množiny, které onu vlastnost nemají a nepřehlédnout je k vlastní újmě. Tím se předsudky stávají užitečnými a nebezpečnými zároveň.

Kde se chce hledat pravda, tam není možné ohlížet se na to, že by se někdo mohl urazit. Říkej si, co si myslíš, že má být řečeno, ne to, co bych já chtěl slyšet. Protože nesnesu, aby někdo přikazoval druhým, kdy pravdu hledat smějí a kdy ne, natož jakým způsobem, má pro mne svoboda slova vždy přednost před emoční bezpečností.

Hádka se málokdy vyhrává tady a teď, protože málokdo otevřeně připustí, že změnil názor, druhým na očích. Snadno se podléhá omylu, že ten, kdo je názorově stálý, je důvěryhodnější než ten, kdo pod tíhou pádných důkazů svůj názor změní. Je však náznak o vyhraném sporu, který lze poznat tady a teď: druhá strana změní téma.

Zvolit si vzor nebo autoritu mě nijak nezbavuje odpovědnosti za prověřování myšlenek, které od ní přebírám - tvrzení musí obstát, i kdyby bylo anonymní. Zrovna tak nelze předpokládat, že kdo prohlásí druhého za vzor nebo autoritu, schvaluje všechno, co autorita říká nebo dělá a stává se tak komplicem jejích vylomenin.

To, že něco zafungovalo, vůbec neznamená, že to bude fungovat i příště. Nejsilnější tvrzení, o kterém se lze přesvědčit, je, že něco by příště mohlo zafungovat spíš, než nezafungovat. Každá takzvaná zákonitost je maskované vyjádření pravděpodobnosti.

To, že něco zafungovalo, neznamená, že to zafungovalo z těch příčin, o kterých si to myslíš. Fungování něčeho závisí na podmínkách a okolnostech, které nikdy nelze úplně vystihnout a popsat. Proto se vlastní i cizí zkušenosti nemohou stávat spolehlivými návody, ale jsou toliko podněty k vlastním pokusům.

Žádné vědění nelze oddělit od způsobu, jak se k němu došlo. Tedy od metod, okolností, ani od více či méně vyslovených předpokladů. Proto vědění bývá méně jisté, než jak se obvykle prezentuje.

Hádám se zdvořile, jestliže se mi daří hádat se tímto způsobem: Nejprve se ujišťuji, že jsem správně rozuměl, co druhý míní, tím, že podstatu jeho tvrzení zopakuji svými slovy a dožaduji se potvrzení, že je to ono. To, mám za pravdivé, tak ihned označím a vyzdvihnu, abych upevnil shodu. Pak teprve jdu k tomu, s čím nesouhlasím. Nesouhlas projevuji pokud možno otázkou, která zrcadlí ten způsob uvažování či důkaz, který mne přivedl k odlišnému závěru. Kde není možné rozhodnout pravdivost odlišných názorů pro nedostatek důkazů, pokusů či skutečnosti, zakládá se na tom nezávistivý smír.

Může být užitečné žvanit o věcech, kterým nerozumím. Je to prospěšnější, než si své omyly mlčet pro sebe. Ten, kdo se tímto způsobem vystavuje nebezpečí posměchu, projevuje nesamozřejmou odvahu a odměnou za ní je mu příležitost uvažovat a své omyly napravit. Žvanit o věcech, kterým nerozumím, se surovou sebejistotou, a ještě navíc k lidem, kteří jim také nerozumějí, je prasárna.