Radostný nihilismus 0.4

Emoce.

Emoce tvoří most mezi tělem a vědomím. Emoce se někdy rodí z vědomých myšlenek, stejně jako se jindy vědomé myšlenky rodí z emocí.

Nemohu panovat nad svými emocemi. Naopak - účelem emocí je, aby panovaly ony nade mnou. Jedny emoce jsou tříbeny přírodou a vedou k množení a k přežití, ne však k vlastnímu štěstí. Jiné emoce jsou tříbeny, a někdy i záměrně vyvolávány, lidmi v mé blízkosti a vedou k udržování společenského řádu, ne k vlastnímu štěstí. Vedou-li divoké emoce ke štěstí, pak vesměs náhodně nebo nespolehlivě. O štěstí, které mi přinesly emoce, mě jiné emoce dříve či později zase připraví. Pouze pokud bych dokázal ke svým emocím přistupovat svobodně, tam by se mi zablýskla možnost nenahodilého a trvalého štěstí.

Stává se, že mne ovládá emoce, aniž si to uvědomuji. Uvědomovat si působení emocí v každém okamžiku a schopnost určovat jejich spouštěče, to je třetina panství nad emocemi.

Naučit se nebýt svými emocemi a namísto toho emoce jen pozorovat, nebo dokonce si z nich vědomě vybírat, to je druhá třetina panství nad emocemi.

Nepodléhat nakažlivosti emocí, které projevují druzí, nenechat je na sebe nekontrolovaně působit, to je třetí třetina panství nad emocemi.

Když je emocemi ovládnuto mé myšlení, projevuje se to tak, že je racionalizuji a ztotožňuji se s nimi. Rozumové úvahy se neodvíjejí svobodně, ale tam, kam jim emoce ukazují. To pak je každý můj hněv spravedlivý, strach oprávněný, radost zasloužená, chtíč vznešený. Tím se stávám slepým k tomu, co mi může sdělovat skutečnost.

Aby mé myšlení nebylo ovládnuto emocemi, zaujímám vůči nim postavení pozorovatele. Neposuzuji emoce, netřídím je na dobré a špatné, nemyslím si o nich nic. Sleduji, jak se v mém těle rodí, jak se tělem šíří a jak na ni tělo reaguje. Jak mění dech a tep a nevědomé impulsy. Sleduji, co mne emoce pudí dělat, ale nedělám to. Nedělám nic, dokud si nedám dost času, abych svobodně zvážil následky takového jednání. Nejednám podle emocí samých, ale podle toho, co jsem se skrze emoce dozvěděl.

I když podlehnu působící emocí a jednám nesvobodně v jejich vleku, i tehdy se ještě mohu stát pozorovatelem. Namísto emoce samé pozoruji své jednání a jeho důsledky. Pokud dokážu takové jednání neposuzovat, neztotožňovat se s ním, pokud ho dokážu vidět jako projev emoce a ne jako svůj projev, ještě mohu velký díl svobody zachránit.

Kdo zaručí, že výklad emocí, který jsem se naučil - třeba že znechucení je projev mravnosti, že hněv je projev citu pro spravedlnost, že chtíč je projev lásky, že smutek je projev neštěstí - odpovídá skutečnosti? Nikdo mi to nezaručí. Emoce může sdělovat pravdu pouze o mně, ale nikdy ne pravdu o světě.

Zranění duševního typu nejsou vidět tak dobře, jako zranění těla. Když nejsou zranění zjevná, mám sklon myslet si, že žádná neexistují. Mylně pak vykládám emoce jako odpověď na to, co se skutečně děje, a zapomínám, že mohou být dílem i odpovědí na události z dávné minulosti, na výchovu, na zkušenosti. Pak ale nemohu dost dobře úplně porozumět sdělení, které emoce přináší.

Potlačování emocí je sebezničující. Potlačovat emoce znamená nemít od nich odstup, prožívat je, ztotožňovat se s nimi, ale ale nedávat je na sobě znát vnějšími znaky. Tím se nadměrně vyčerpává schopnost sebeovládání. Nejvíce však potlačování emocí poškozuje vztahy, protože na dobře potlačenou a skrytou emoci nemůže nikdo účinně reagovat a tak se v mém nitru k náporu emoce samé přidává ještě pocit nepochopení a nespravedlnosti.

Každý je zdrojem svých emocí. Nikdo nemůže zodpovídat za emoce druhých, protože nad nimi nemá vládu.

Každý chce, aby jeho emoce byly druhými vnímány, protože je to součástí touhy být chápán a přijat. Je v pořádku projevovat své emoce.

Jestliže nejsou moje emoce vnímány a přijímány, vynucuji si někdy vnímání a přijetí tím, že se snažím druhé svou emocí nakazit. To je technika přeflusávání. Kdo chce, aby byl vnímán jeho hněv, snaží se druhé naštvat. Kdo je smutný, snaží se druhé dojmout. Kdo má radost, uchopuje druhé a nutí je do tance. Ale odstraní přeflusnutí hněvu na druhé jeho příčinu? Ne. Pomůže mi přeflusnutí radosti na druhé ji plněji prožít? Ne. Je to marná snaha.

Snaha nakazit druhé vlastní emocí - třeba i domnělá a neúmyslná - vyvolává odpor. Proč by se kdokoliv chtěl zatěžovat cizí emocí? Běžná obrana proti tomu je upírání emocí. A říká se: "vždyť se nic tak hrozného nestalo" nebo "není žádný důvod k pláči" nebo "laskavě se uklidni". Výsledkem je přinejlepším zážitek neporozumění a přinejhorším nejmarnější druh hádky - hádka o pocity.

Projevuje-li někdo emoci, třeba i tak, že zapomíná že je sám zdrojem svých emocí a trvá na tom, že zdrojem jeho emoce jsem já, dávám najevo, že emoci vnímám - třeba tím, že ji nahlas pojmenuji - ale nepřebírám ji za svou. A už vůbec nepřebírám závěry, které se z emoce bezprostředně a nesvobodně vyvozují. Emoce druhých se mne netýkají.

Emoce potřebují čas. Jen výjimečně je nutné emoci zpracovat ihned. Většinou mohu sobě i druhým dopřát potřebný čas, aby emoce prošla, sdělila, co je potřeba sdělit, a aby tím pominula její naléhavost.