Radostný nihilismus 0.4

Dialog.

Jak často v hovorech s druhými neodpovídám na to, co mi říkají, ale hned sáhnu po nějaké vlastní historce, kterou mi to připomnělo, nebo která se té první podobá. Dva monology proti sobě, žádné setkání myslí. A jde-li o spor, nastává totéž v bleděmodrém: Každý vršíme důvody, proč máme za to, že je náš názor správný. Vyhrává pak ten, kdo jich dovede navršit víc.

Nalézám smysl jen v takovém dialogu, na jehož konci je vzájemné pochopení. Dialog, který má skončit pochopením, musí začít otázkou. V žádné situaci není potřeba lámat si hlavu, co budu říkat. Podstatné je správně se zeptat.

Když mluvím, aby řeč nestála, znemožňuji tím vynoření otázky. Vyprávění bývá někdy plané, ale otázka nikdy. Proto se mi zdá prospěšné cvičit se v mlčenlivosti, která dává otázkám „prostor".

Toto je cesta „nezávistivého filosofování": každý se snaží zformulovat své myšlenky tak, aby byly přístupné a srozumitelné právě pro druhého, aby byly odpovědí na jeho jedinečné otázky. Proto jde o formulace nové a stimulující, které mohou být nakonec překvapivé i pro toho, kdo je formuluje.

Nezávistivý dialog může nakonec opustit prostor toho, co je dialogistům důvěrně známo a mohou se pustit do objevování nových a dosud pro ně neznámých skutečností, které poprvé společně popisují, bez touhy prosadit právě svoje představy, zato se zájmem o vidění toho druhého.

Nezávistivý dialog lze vést i s jevy, věcmi i vůbec neexistujícími nebo nepřítomnými bytostmi. Uvnitř mohu vést dialog se zemřelým, s přírodou i s bohem. Takovému dialogu s nepřítomným bohem bych mohl říkat modlitba. Nezapomínejme ale, že otázky a myšlenky za nepřítomného partnera formuluji sám, podle své představy o nepřítomném partnerovi. Proto jsou výsledky takového dialogu vždy velmi křehké, mají povahu pouhé inspirace a musí projít zkouškou dalšího promýšlení.

Říkám nezávistivý dialog a nezávistivé filosofování a to má svůj důvod. Především nesmím na myšlenkách, které zprvu zastávám, být závislý, to jest že by jejich vyvrácení vedlo k bolesti, kterou nedokážu unést. Nemohu si dovolit pýchu na to, jaké že pěkné myšlenky to mám. Nemohu si dovolit, aby zaujetí mými vlastními myšlenkami zastínilo myšlenky a otázky mého partnera.