Pyšný princ

Kapitola 1 - Sladkost vítězství

ANDRÉS

Nad hlavou nám kroužil tmavý dým a jeho křivé prsty zatínaly drápy do olověně šedých mraků. Občas se ozvaly i nakřáplé hlasy krkavců. Z té ponuré atmosféry mě mrazilo a na zátylku se mi ježily chloupky, přesto jsem nedovedl potlačit radostný úsměv.

Ze sedla svého koně jsem se kochal pohledem na část dobytého území. Kdysi hrdé Corallské knížectví - nyní součást mé země Vessencie - jsem měl z vrcholu skály před sebou jako na dlani.

„Hej, Seane!" křikl jsem a za chvíli se z hloučku důstojníků vynořil zelenooký muž středního věku. Tázavě na mě pohlédl.

„Ano, Vaše Veličenstvo?"

„Kdy odsud," mávl jsem rukou opsavši široký oblouk zahrnující dohořívající pohřební hranice, zválené bitevní a zemi nasáklou krví padlých a raněných, „konečně odjedeme?"

Bitva skončila už za úsvitu. Teď bylo dávno po poledni a my byli stále ještě tady.

Když Sean uviděl znovu plameny olizující navršené dřevo, z jeho obličeje se vytratila barva a skoro bych přísahal, že se mu zaleskly oči.

„Do hodiny budeme určitě pryč... z tohoto místa," promluvil konečně a nervózně polkl, až mu na krku poskočil ohryzek.

„A co nás zdržuje?" Předklonil jsem se v sedle a pátravě pohlédl Seanovi do očí. Už mě nebavilo čekat. Jenže pouze regulérní blázen by se pohyboval na nově dobytém území sám bez vojáků.

„Musíme počkat až dohoří hranice, můj pane. Nebylo by moudré odjet a riskovat, že by vítr mohl oheň rozšířit do okolí."

Snad z jeho postoje - nepřirozeně napjatých ramen - jsem vycítil, že mi neříká celou pravdu.

„A..." pobídl jsem povytažením obočí Seana, aby mluvil dál.

Ten se však zatvářil lehce zmateně. „Prosím? Obávám se, že vám poněkud nerozumím."

„Jen mám pocit, žes mi neřekl všechno. Co ještě nám brání v odjezdu?" Seskočil jsem ze sedla a otěže hodil Seanovi.

„Původně jsem vás tím nechtěl zatěžovat. Ale..." pokrčil rameny a pak zvedl pohled k nebi. Jako kdyby čekal, že tam nalezne nápovědu, jak svou odpověď co nejlíp formulovat.

„Ale co?!" zahřímal jsem. Asi jste už pochopili, že trpělivost rozhodně nepatří mezi moje silné stránky.

„Ale hrabě Jonathan se ještě nevrátil se svými vojáky z průzkumu okolí!"

Zamnul jsem si zamyšleně bradu. Tak bratránek má zpoždění?

Nevadí, pojedeme bez něj. Poručil jsem Seanovi, ať nechá vytroubit nástup. Poté, co se mí vojáci sešikovali, jsem tasil meč. Sekl jsem s ním ve vzduchu a opsal tak pomyslnou přímku.

„Vás padesát nalevo tady zůstanete a dohlédnete na to, že oheň uhasne. Pak tu počkáte na hraběte Jonathana a jeho muže. A my ostatní pojedeme na knížecí zámek!" zvolal jsem nadšeně a odpovědí mi byla ozvěna veslých výkřiků vojáků mé armády. Viděl jsem v jejich obličejích pokrytých špínou a zaschlou krví únavu. Ano, potřebovali si konečně odpočinout. Čerstvý kůň běží rychleji a odpočatý voják slouží lépe. Připomněl jsem si oblíbená slova svého otce a ušklíbl se. Určitě by byl hrdý na to, kdyby viděl, jak se starám o rozkvět království a lesk své moci.

Vyšvihl jsem se do sedla. Pobídl jsem koně, avšak ještě předtím, než jsem se stihl rozjet, se ke mně přitočil kapitán Arem. „A co s raněnými, můj pane?"

„Ty nechte."

„A naši ranění?"

„Poslyšte kapitáne. Váš prapor těžké jízdy se dnes k ránu opravdu vyznamenal. Nepřišel jste ale v té vřavě o uši? Jasně jsem vám přece řekl, že zraněné máte tady nechat. Čemu jste na tom nerozuměl?"

Kapitán pohodil hlavou, až mu dlouhé prameny černých vlasů přepadly do obličeje. „Už tomu rozumím dokonale, můj pane." Poslední dvě slova procedil skrz zaťatou čelist a v šedých očích se mu zlobně zablýsklo.

„Jedeme!" zatočil jsem taseným mečem nad hlavou a mlaskl na svého koně. Vyrazil jsem nedočkavě v čele průvodu. Tedy téměř v čele - přede mnou klusali na koních čtyři vlajkonoši. Za mnou v uctivé vzdálenosti jeli důstojníci, za nimi pak jezdci na koních a průvod uzavírali pěšáci.

Na kůži mě zastudily první dešťové kapky. Postupně jich přibývalo, až jsem si musel přes hlavu přetáhnout kápi.
Jílovitá cesta se pod kopyty mého koně rozpíjela do rozblácených kaluží, ale to mi příliš nevadilo. Těšil jsem se skoro jako malý kluk, až si sednu ke krbu s pohárem sladkého vína. A kdoví, třeba na zámku budou nějaké pěkné služky...

________________________________

Tak první kapitola nového příběhu je tady. Co si myslíte o Andrésovi?