Pyšný princ

Kapitola 16 - Starý přítel...

KARIN

„Sakra," zaklela jsem. Proč můj život poslední dobou musel připomínat nepřehlednou změť událostí, pro které by označení katastrofa nebo trable byly opravdu hodně slabé slovo.

Aniž bych o tom dlouze přemýšlela, sedla jsem si na zem a pustila se do rozvazování tkaniček bot. Spěchala jsem a ruce se mi třásly obavami. Proč je Andrés pořád tím, kdo potřebuje nestále pomoc a musím ho tahat z průšvihů? A proč mu vlastně pomáhám? Kdybych se na něj vykašlala, byl by můj život o dost jednodušší... Jenže prostě jsem nedokázala nechat ve štychu někoho, kdo potřeboval podat pomocnou ruku.
Tuhle moji vlastnost mi otec často vytýkal - prý, že jsem v tomhle ohledu po matce. Možná. Ale po něm jsem zase zdědila tvrdohlavost.

Konečně, poslední uzel už nedokázal dál vzdorovat mým horečným snahám. Sotva jsem se zvedla a připravovala se na skok do ledové vody, na rameni mi přistála něčí ruka. „Karin, co chceš dělat, proboha?"

„Co bys řekl, Kaii? Že si jdu z dlouhé chvíle jen tak zaplavat?" vyštěkla jsem ironicky.

Sympatický obličej, který se mi líbil už v dětství se na okamžik rozzářil v úsměvu. „Jsem Tom. Kai je támhle," pousmál se a ukázal na vzdálenou skupinu čtyř  postav - Kai a Tera zrovna vedli velice nepříjemný rozhovor s oběma výrostky.

To bylo hodně trapné... Vlastně jsem si vždycky Kaie a Toma pletla. Jak bych je taky mohla od sebe poznat, když si byli neskutečně podobní. Na chvíli se mi mohla hlavou myšlenka, zda je od sebe vůbec dokáže rozlišit Tera.

Nad vodní hladinou, lesklou a šedou jako plocha zrcadla, se přehnal krátký pokryv větru a hnal před sebou laškovně vlnku. To mě vrátilo zpátky do reality, před níž už jsem nemohla dál zavírat oči, mohlo by byla pozdě.

„Jseš si jistá, že víš, co děláš?" pohlédlo na mě Tom s obavami vepsanými ve tváři.

Když jsem zahlédla ten neklid, to zvláštní mihnutí v Tomových jantarových očích, břichem se mi převalila vlna motýlů.

Žaludek se konečně trochu uklidnil, odvrátila jsem oči a znovu se zadívala na nepřívětivou šeď, v níž se zrcadlila zamračená obloha.

Kdybych teď hrdinně prohlásila, že samozřejmě vím, o co se pokouším a vůbec nemám strach, vypadalo by to přinejmenším efektně. Nicméně bych lhala. Srdce, které mi hlasitě bilo v hrudi, nabralo tak splašený rytmus, až jsem začínala mít dojem, že se mi snaží zlámat všechna žebra.

V mysli mi rázem oživnul dávný, polozapomenutý zážitek z dětství. Tenhle rybník nebyl nikdy žádnou obyčejnou nádrží se stojatou tlející vodou. Ani omylem. Přitékala sem voda z nedalekých Zlatých hor, tvořících hranici naši země s Vessencií. Jenže v té vodní mase se různě stáčely a pohybovaly silné vodní proudy. Jako dítě, příliš zaujaté hrou na to, aby bylo opatrné, jsem do rybníka spadla. Plavat jsem uměla už od nejútlejšího věku, ale voda měla obrovskou sílu. Nebýt Toma, jenž pro mě skočil...

„Karin!" Teprve teď jsem si všimla, že mi někdo třese ramenem. Byl to Tom.

„Na, podrž mi to," řekl a nekompromisně mi do rukou vtiskl svoji košili. Neovládla jsem se, abych se při pohledu na jeho vypracované svaly neusmála. Musela jsem být rudá až za ušima, až do konečků prstů mi prostupovalo příjemné chvění.

A on si toho všiml. Soudě alespoň podle toho, jak se krátce pousmál těsně předtím než skočil do vody ladným pohybem.

Sotva Tomova hlava zmizela vmžiku pod hladinou, uvolnila jsem dlouho potlačovaný výdech.

Teprve teď jsem si uvědomila, že se moje ramena vlastně neovladatelně třesou. Bála jsem se. Ale o koho? Andrése nebo Toma? Nebyla jsem si jistá. Ani kdyby na té odpovědi závisel můj vlastní život, nemohla jsem to říct s určitostí. Ale nakonec jsem musela připustit, že mám strach o oba.

Andrés se do průšvihu dostával poslední dobou až příliš často. Myslím, že od Toma bylo více než gentlemanské gesto nabídnutí pomoci. Vlastně mezi námi panovalo vždycky něco víc než pouhé přátelství, snad vzájemné sympatie, náklonnost, jenže už to bylo dávno. A pak, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Před Terou budeme muset předstírat s Andrésem pár. Sakra, sakra, sakra!

Ještě než jsem si vůbec stačila v myšlenkách postěžovat na zlomyslné kličky osudu, nepřívětivá hladina se náhle rozevrěla a nad ní se objevil Tom. Jednou rukou elegantně rozrážel vodu, druhou paží pevně svíral Andrése.

Ani jsem nepostřehla jak, objevila se za mnou Tera následovaná svým druhým synem Kaiem.
My dvě jsme se chopily bezvládného Andrésova těla, Kai pomohl z vody Tomovi.

Při pohledu na Andrésův obličej, nepřirozeně bledý a prostý jakéhokoli výrazu, mi srdce sevřela drtivým stiskem ledová dlaň hrůzy, jež mi pořádný úder zasadila i do břicha. Všechno se ve mě stáhlo neblahou předtuchou.

Vrhla jsem se na zem, klekla se vedle Andrése. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat. Pro moji schopnost zachovat si hlavu i v obtížných situacích, mě často při vojenském výcviku chválili, ale nyní jsem byla bezradná. Krev mi bolestivě začala tepat ve spáncích a stejně výbušná směs se rozlila do žil.

Ve zlomku vteřiny jsem si prohlédla princovu tvář. Měla až příliš bledý odstín a popelavě šedá, zavřená víčka se mi vůbec nelíbila. Nepohybovala se ani jeho hruď a když jsem se sklonila k promodralým rtům, zmocnila se mě panika, k níž se přidala hrůza. Přidružila se i bezmoc a pocit viny. Kdybych víc pospíchala, neváhala...

Na rameni mě zahřál dotek Tomovy dlaně. Vděčně jsem se na něj zadívala. To však neuniklo Teře, která po synovi střelila přísným pohledem. Chlapec se na mě omluvně usmál a ruku stáhl zpátky.

Zato slzy, vytvářející až k neuvěření napjatou vrstvu v mých očích, konečně dokázaly prolomit poslední zbytky vůle a prorazily si cestu ven. Stékaly mi po tvářích a zanechávaly za sebou slanou vlhkou stopu plnou hořkosti. Sama jsem nevěděla proč, ale zasáhlo mě to s neuvěřitelnou intenzitou.

Viděla jsem umírat už mnoho lidí. Účastnila jsem se několika bitev, v nichž jsem přišla o několik přátel - vojenských rekrutů. To byli opravdoví přátelé, na něž se mohl člověk spolehnout. Ale Andrés? Toho bych za přítele neoznačila ani omylem, a jak mě to sebralo...

Před očima se mi zatmělo a ztratila jsem veškerou rovnováhu. Ještě jsem ucítila, jak mě někdo pevně zachytil kolem těla.

Nevěděla jsem ani kdo, přesto jen se k němu přitiskla. Jediné, co jsem před sebou viděla, byla bílá látka košile, do níž jsem se neovladatelně rozvzlykala a třásla se jako při zimnici.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem takhle stála a pokoušela se slzami vypustit ten neúnosné spalující smutek, když se mi za zády ozvalo zakašlání.

Skoro se mi zastavilo srdce. Jemně jsem se vymanila ze sevření a ohlédla se.

Princův obličej byl pořád bledý, ale oční víčka se pohnula a za nepatrný okamžik se na mě zahleděly jasné pomněnkové oči.

„Karin," dokázal ze sebe vypravit Andrés jedno jediné slovo. Pak se rozkašlal. Zřejmě se trochu víc nalokal vody.

Klesla jsem na zem vedle něj a jemně, nicméně nesmlouvavě, jsem zatlačila dlaní proti Andrésově hrudi, abych mu zabránila se zvednout.

„Nenamáhej se, lásko!" pronesla jsem a vynutila ze sebe mdlý úsměv. Pak jsem zcela zmatenému princi padla do náruče.

________________________

Ahoj, na světě je nová kapitola příběhu Pyšný princ. Jaké z ní máte pocity? Dnes se na scéně objevil Tom, Karinin dávný přítel z dětství. Jak se všechno vyvine dál, co myslíte?

Vaše -_Jana_- ✨