Pyšný princ

Kapitola 26 - Arnošt

KARIN

Proplétali jsme se mezi jednotlivými tanečníky, kteří se vlnili v rytmu rychlé melodické hudby.
Tančili jsme i my dva s Andrésem a musela jsem uznat, že je docela dobrý tanečník. Narozdíl ode mně - ani jsem nepočítala, kolikrát jsem nebohému princi dupla na nohu a  díky otočce, již se mi povedlo téměř ukázkově pokazit, jsme skoro upadli. Ale i navzdory tomu jsme si užívali okamžik chvíle plné uvolnění, smíchu a dobré nálady.

Rychlá skladba vyžadující hodně poskoků, otoček a kroků do stran - jakási adaptace na venkovský tanec girra - právě dozněla a my se připojili potleskem k ostatním tanečníkům.

Hudebníci hrající na nevelkém vyvýšeném pódiu začali hrát nějakou pomalou skladbu. Asi konečně pochopili, že ještě pokud zahrají ještě jednu rychlou píseň, své publikum lehce odrovnají.

„Smím... smím pro-pro... sit?" ozvalo se mi za ramenem znenadání. Sledovala jsem Andrésův zlostný pohled a v hrůze, že se tu snad objevil Damian, se vmžiku obrátila. Dokonce jsem se otočila tak rychle, až jsem toho vytáhlého mladíka s příjemným souměrným obličejem lemovaným tmavým vrabčím hnízdem, téměř porazila. „Za-za-tatančímme ss-si?" Když zaregistroval, že se na něj dívám, začal chlapec koktat ještě víc a v obličeji zrudnul. V tu chvíli by mu mohl tu krásnou sytou barvu závidět i vařený humr.

Mírně jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „Děkuju za milou nabídku, moc ráda bych ji přijala," ohlédla jsem se a otevřenou dlaní ukázala na Andrése, „jenže jak vidíš sám, pro tenhle tanec už jsem zadaná." Nechtěla jsem toho mladíka hned urazit. Vždyť přece za své koktání nemohl. Stejně tak já jsem neměla nejmenší šanci ovlivnit například zkažený charakter svého otce.

„A-a..." začal za divoké gestikulace.

Andrés se zamračil. „Neslyšels?" houkl na chlapce. „Zmiz, koktavko."

Koktající chlapec se na Andrése šokovaně zadíval. „Cc-co s-sssi t-to d-dovoluješ? V-víš, kdo jjá jjs-sem?!"

Sledovala jsem jejich hádku s rostoucím znepokojením. Popadla jsem Andrése za předloktí ve snaze odtáhnout ho odsud, jenže on se mi vytrhl, a jako kdyby mě ignoroval, pohroužený jen do soustředění se na konflikt. Kdybych Andrése neznala, myslela bych si, že snad žárlí.

O tom, že tmavovlasý chlapec je už opravdu hodně rozčilený nesvědčila jen stupňující se míra koktání. Jeho ruka bez varování vylezla vzhůru a na princově tváři přistála facka. „A-arrn-nošt," ukázal na sebe ukazováčkem, „ss-starost-tův s-yn!"

S hrůzou jsem sledovala, jak rysy Andrésova obličeje zkameněly a dlaň se zaťala v pěst. Arnošt vmžiku přistál na kamenné dlažbě náměstí, na obličeji růžový otisk princovy pěsti. Čekala jsem, že Arnošt se raději rychle vzdálí. Jenže to jsem si jen myslela. Zvedl se ze země a skočil po Andrésovi, který ho sice snadno setřásl a starostův synek opět okusit tvrdost městské dlažby, nicméně tato potyčka měla nečekaný účinek. Posloužila jako jakysi signál pro hromadnou rvačku.

„Andrési!" zakřičela jsem z plných plic. Prostor kolem mě se rázem proměnil v nepřehlednou změť lidských těl a do uší mi zaznívala hlasitá vřava - křik, sténání, údery a nadávky se slily do jedné jediné melodie, jíž bych však byla raději ušetřena. Pokud bych si mohla vybrat. Jenomže já na výběr příliš něměla. Už zase. Pokusila jsem se alespoň najít prince, který se mi v nastalém mumraji zcela ztratil z očí. Chtěla jsem ho popadnout a zmizet dřív než přijdeme k újmě a nebo ještě hůř - než si tohohle povyku všimnou městské stráže.

„Andrési!" křičela jsem, jak nejhlasitěji se mi to zdařilo. „Andrési!!!" Uhnula jsem na poslední chvíli pěsti, jež mi prolétla neškodně kolem obličeje, a podnapilého útočníka jsem snadno poslala k zemi. Zato prince jsem nemohla nikde najít. Nezbývalo tedy než se pokusit prodírat skrz ten zmatek, snažit se nepřijít k úhoně -což se jevilo jako nadlidský úkol - a zkusit najít Andrése.