Pyšný princ

Kapitola 12 - Pracovat?!

KARIN

„Tak fajn," slyšela jsem říkat sama sebe. Ani pořádně nevím, jak se mi ta slova dostala z pusy, ale bylo už pozdě na to vzít je zpátky. To by bylo trapné. A to hodně. Nezbylo mi tedy nic jiného než v cestě s tímhle nafoukancem pokračovat. Ani nemám tušení, jak se mu povedlo přesvědčit mě k tomu, že ho doprovodím na hranici našich zemí. Pak už si každý z nás půjde svou cestou...

Vyskočili jsme do sedel svých koní. Ještě předtím, než jsem Onyxe pobídla do chválu, ohlédla sem se nazpět. I Andrés se pohodlněji posadil v sedle - a stejně jako vždy vypadal suverénně. Jak jinak. Jenže po tom, co se mezi námi stalo dnes ráno jsem si nebyla jistá, co k němu vlastně cítím. Na jednu stranu mě rozčilovalo to jeho vysoké sebevědomí, na druhé straně by si možná mohl získat moje sympatie. Tedy pokud by se choval jinak.

Ale už jsem o tom nehodlala dál přemýšlet. I když... ten polibek nebyl vůbec nepříjemný, naopak. Jenže zrovna takhle bych si svůj úplně první polibek nikdy nepředstavovala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se budu jednoho krásného rána líbat s nepřítelem. Nebo že by to s tím nepřátelství nebylo zase až tak vážné?

Kolem uší mi zahvízdaly pokrývá větru. Řítili jsem se po louce kolem lesa a od kopyt koní odletovaly občas drny uschlé loňské trávy. Milovala jsem tyhle okamžiky, kdy jsem měla tuhle výjimečnou možnost splynout s koněm v rytmu divoké jízdy. Rychlé, nespoutané, odvážné a možná trochu riskantní.

Svět kolem mi připadal jako nevýrazné rozmazané šmouhy - jako kdyby umělec svůj čerstvě dokončený obraz polil vědrem vody. Barvy se rozpíjely a oči nestíhaly vnímat ostré obrysy.

Připadalo mi, ze jedeme už celou věcnost. Hlasitě jsem zavýskla, nedokázala jsem potlačit tu náhlou vlnu emocí, z nichž převládal pocit štěstí. Jen jsem doufala, že princ jede pořád za mnou, úplně jsem ho spustila z očí. Neměla jsem ani možnost poznat jeho přítomnost po sluchu. To jediné, co jsem slyšela byl totiž můj vlastní dech, tlukot rozbouřeného srdce a dunění Onyxových kopyt.

Přitáhla jsem koni otěže a donutila ho zpomalit. Byl to skvěle vycvičený kůň naučený poslouchat rozkazy svého majitele okamžitě. Jenže hřebec stejně jako já miloval rychlou jízdu. A měl k ní všechny předpoklady - dlouhé silně nohy, vhodný tvar těla.

Po té, co jsme zpomalili pouze do kroku, se přímo na mě Onyx otočil. V jeho obrovských zarivych očích jsem si mohla přečíst: „Co to děláš? Tomu nafoukanci snadno ujedeme. A nebudeme si kvůli němu kazit tak skvělý požitek!"

To mě pobavilo natolik, že jsem nedokázala ovládnout smích deroucí se mi na rty.

„Zbláznila ses?" zaslechla jsem za ramenem nazlobený Andrésův hlas. „Co kdyby nás někdo slyšel? Dokážu si představit, že nás teď hledají po celém okolí a ty na nás chceš ještě takhle hloupě upozornit!"

Ach Bože, ty to vidíš. On se snad nikdy nezmění. Pomalu jsem se v sedle otočila. „Hledají tebe, ne mě. Já jim můžu být nakrásně ukradená," pronesla jsem ironickým tónem.

Postřehla jsem, jak se v princových pomněnkových očích naokamžik mihla lítost, bolest. Ale byla to jen kratičký chvíle - krátká natolik, až jsem téměř začala pochybovat, jestli se mi to nezdálo.

„Máš právo se mi vysmívat. Nechal jsem se tak hloupě..." Větu nedokončil a nevyřčené slova zůstala mezi námi viset ve vzduchu jako neviditelný stín. Neviděli jsme ho, ale jeho tíži a závažnost jsme cítili oba.

Snad by mi ho mohlo být i líto. Ale zakázala jsem si vůči němu jakékoli city. Ne, tohle by nikam nevedlo. Zapomeň na něj, je to slepá ulička, snažila jsem se přesvědčit sama sebe.

Chvíli jsem si mlčky vyměňovat kradmé pohledy.

Odkašlala jsem si, abych aspoň prolomila trapnou pauzu.

„A co teď?" zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Pracovat."

ANDRÉS

Pracovat?!

Zprvu jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Ano, určitě jsem se musela přeslechnout. „Cože?!" optal jsem se Karin. Ta se však pouze tajemně ušklíbla a pokývla bradou k vyčuhujícím střechám pod kopci. Pobídla svého koně a rozjela se přede mnou.

Stálo mě hodně sil, abych se ovládl a nedal rozchod vzteku, který ve mně doslova probublával. Pořád jsem nemohl strávit, jak se ke mně chovala. Jako kdybych nepocházel z královské rodiny a v žilách mi nekolovala modrá krev!

...Vesnice nebyla příliš velká. Zastavili jsme se před reprezentativní masivní budovou postavenou z tmavého kamene. Podle velkého dřevěného kola, které se bez ustálil otáčelo, jsem odhadoval, že by mohlo jít o mlýn. Jen mi unikal smysl všeho. Proč mě sem Karin, kčertu, táhne?

„Počkej venku," usmála se potměšile dívka a zamířila otevřenými vraty přes dvůr do patrového stavení. Vypadala tak suverénně, napadlo mě, když jsem pozoroval záda její vzdalující se postavy. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mě přitahuje, samozřejmě bych odpověděl, že ne. Jenže pokud by namísto mě měly odpovědět myšlenky, které se mi mimochodem vůbec nelíbily, odpověď by nebyla zdaleka tak jednoznačná.

Původně jsem se chtěl naštvat, že mě takhle ignoruje a dokonce mi říká, co mám dělat. Ale pak jsem si uvědomil, jak jsem vlastně unavený. Probdělá noc si vyžádala svoji daň v podobě únavy. Vrhl jsem pohled na nízkou lavičku ukrývající se ve stínu pod kostrou korunou lípy. Nebo to byl jiný strom? Nebyl jsem si jistý. Když jsem ještě jako dítě odpověděl na některou otázku učitelů špatně, ze strachu, že bych se jim mohl pomstít, radši zalhali, jak jsem nadaný žák.

Ale co, strom jako strom. Hlavně, že vrhá stín. Vmžiku jsem se pohodlně uvelebil na lavičce a natáhl si nohy.

Ani nevím, jak se to stalo, ale moje oči se najednou zavřely.

Probudilo mě, jak mi někdo třese ramenem. „Co je? Co se děje?" zamumlal jsem rozespale.

„Co je? Překážíš tady, to se děje!" zařval mi do obličeje něčí hlas. Zamrkal jsem, abych z očí setřásl poslední zbytky spánku. Uviděl jsem před sebou dva urostlé ramenaté mladíky. Měli na sobě košile z nebarvené látky a kalhoty ze stejného materiálu. Podle jejich oblečení i podle toho, že neslo stopy mouky, jsem usuzoval, že to budou nejspíš pracovníci ze mlýna.

Samozřejmě, že jsem okamžitě vypěnil. Nedovolím nikomu, aby se mnou mluvil takovým způsobem. Vyskočil jsem na nohy a očima se střetl s jejich nepřátelskými pohledy, jimiž mě probodávali.

Byl jsem o něco vyšší než oni, ale i přes látku jejich oblečení prosvítaly dobře patrné rysy jejich urostlých postav.

„Jak si se mnou dovolujete takhle mluvit, vy burani? Nechtějte, abych vám vysvětlil, co je to uctivém chování. Víte kdo já jsem?!"

„Řek' bych, že nafoukanec," ušklíbl se povýšeně první z dvojice. Měl o něco robustnější postavu než jeho druh a mladíkův obličej byl silně poďobaný od neštovic.

„Máš recht. Měli bysme tady tomu hejskovi vysvětlit, že je tady přebytečný," přitakal mladší kluk. Měl delší slámové vlasy, které mu přepadávaly do obličeje, jemuž dominoval výrazný, kdysi zlomený a špatně srostlý nos.

Vykasali si rukávy nad lokty a třemi kroky překonali vzdálenost, jež nás dělila.

Tak fajn, asi se budeme prát. Jen se ukažte, vy zabednění venkovští balíci...

_______________________

Ahoj,
je tady nová kapitola. Tak jaké z ní máte pocity? Co Andrés, myslíte, že se už o něco polidštil a má šanci pochopit, že právě on není středobodem všeho dění ve vesmíru, nebo alespoň na zemi?

Vaše  -_Jana_-✨