Pyšný princ

Kapitola 21 - Hezká servírka

KARIN

K Teřinu mlýnu patřil i menší hostinec, který místní hojně navštěvovali. Stejně jsem Teru obdivovala, jak i po smrti svého manžela Alfréda se dokázala o majetek postarat a úspěšně ho rozšiřovat.

Nechtěla jsem zneužívat pohostinnosti své bývalé kojné, a proto jsem navrhla, že bychom mohli být také nějak k užitku. Vzhledem k tomu, že vařit neumím - do tajů téhle vědy jsem jaksi nepronikla - jsem se do kuchyně raději necpala. Tedy přesněji řečeno, něco jsem dokázala uklohnit vždycky, a téměř vždycky to bylo i poživatelné, nicméně k delikatese tomu dost scházelo.

Navrhla jsem proto, že bych mohla alespoň roznášet jídlo. A Andrés? Ten byl jako princ na práci naprosto nepoužitelný. Takže roznášel jídlo hostům taky.

Dnes se už od brzkého rána rozpínalo ve vzduchu dusno. V kombinaci s těžkými olověno-černých mraky, které už od rána pevně seděly nad celou vesnicí, to slibovalo déšť. Znala jsem svou zemi a tušila, že jestli sprchne, rozhodně nepůjde o krátkou jarní přepršku. Naopak, přijde pěkný liják. A to by znamenalo, že bude o něco víc hostů, jež se tu rádi nejen schovají před deštěm, ale i si pochutnají na Teřině skvělé kuchyni.

Na polici v zadní části hostince jsem postavila prázdné čisté korbele a hřbetem ruky si otevřela z čela kapky potu. Zatím tu ještě příliš hostů nebylo, ale za ty tři dny obsluhování v hostinci jsem věděla, že je to jen takové ticho před bouří. Největší příliv nastane už za chvíli, kolem poledne.

Andrés se opíral o zeď a pohledem nepřítomně přejížděl po lokále. Na co asi myslí? Za ty tři dny, které jsme tu strávili, jsme se sblížili. Možná za to mohlo, jak jsme předstírali před ostatními pár. Každopádně jsme se už nehádali při každé příležitosti. Chtěla jsem se ho zeptat a ten smutný výraz z jeho obličeje vyhnat třeba polibkem.

Vtom jsem za sebou zaslechla kroky. Díky vycvičenému instinktu jsem se bleskurychle otočila a provedla prudký výpad. Nově příchozí vykřikl vysokým dívčím hlasem a s pěkným žuchnutím se svalil na zem.

„Co to děláš?!"

Uviděla jsem Annu, jak se zvedá ze země, obličej potemnělý zamračením. Probodávala mě nepřátelským pohledem, až jsem se utvrdila ve svém přesvědčení, že jsem jí zrovna do oka nepadla. To jsem jí sotva mohla vyčítat. Ani já k ní necítila sebemenší náznak sympatií.

Anna si ze sukně zářivě žlutých šatů, jež mi připadaly až moc vyzývavé nejen pro svůj výstřih, oprašovala zuřivě neviditelná smítka.
„Zbláznila ses? To ti přijde normální, takhle napadnout lidi kolem sebe?" utrousila ledovou poznámku, aniž by ze mě spustila pohled.

Jen jsem povytáhla obočí. Pokud jsem něco nehodlala udělat, pak to bylo omlouvat se jí. Zvlášť po tom, jak jsem ji při večeři přistihla, jak se snaží flirtovat s Andrésem. Asi jsem vážně žárlila nebo co. „Tak se nemáš tak nenápadně plížit," odsekla jsem mnohem prudčeji, než jsem měla původně v úmyslu.

„Já jsem se neplížila. Normálně jsem přišla a ty se po mě oženeš," vykládala ublíženě, ale pak se tón jejího hlasu změnil. „Ale já se na tebe nezlobím. Co člověk taky muže čekat od někoho jako ty," vykládala s rozšafnou velkomyslností. Až mě popadla chuť vyškubat jí tu její rezavou hřívu. Tím ,jako ty' pravděpodobně myslela voják - to byla oficiální verze, kterou jsme předkládali všem obyvatelům mlýna - jen Tera, Kai a Tom znali pravdu o mém původu.

Nehodlala jsem se s Annou dohadovat. A když, tak rozhodně ne před Andrésem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem uhádaná víc než trhovkyně.