Pyšný princ

Kapitola 18 - Večeře

ANDREŚ

Tak ona vážně žárlila. Nezdálo se mi to. Svým způsobem mě to dokonce i potěšilo. Těžko říct proč. Stejně tak jsem nedovedl popsat příčinu prudkého vzteku, když jsem ji viděl smát se se dvěmi mlynářčinými syny, jak mi Karin vysvětlila později. Když jsem je viděl pohromadě a vypadali tak vesele, myslel jsem v tu chvíli, že vyletím zlostí z kůže.

A teď to byla ona, kdo žárlil. Znovu jsem se usmál a vrhl postranní pohled na Karin kráčející vedle mě. Od té doby, co za děvečkou zapadly dveře se mnou nepromluvila jediné slovo, jen se na mě vytrvale mračila.

Když zachytila moje ušklíbnutí, až pozdě jsem poznal, že to nepřijde jen tak. Překvapeně jsem heknul, když mi vrazila loket do žeber.

„Co blázníš? Tobě nestačí, že jsem se málem utopil, tak se mě snažíš dorazit?" Zatvářil jsem se schválně ublíženě. Tenhle výraz na dívky vždycky spolehlivé zabíral, to jsem měl za ty roky nacvičuje spolehlivě. Jenže Karin se od všech dívek, jež jsem kdy poznal, tak moc lišila. Až se mi chtělo někdy dodat bohužel. Žádná z urozených krasavic si nikdy nedovolila aplikovat na mě násilí.

Jestli jsem čekal, že se u ní dočkaly alespoň špetky soucitu, chyba lávky. Karin jen protočila panenky a ohrnula ret: „Přestaň fňukat. Teď jsme pár. Zamilovaný pár a ne dva hospodští rváči!"

Bylo by zcela zbytečné podotýkat, že ten, kdo s násilím začal, jsem tentokrat já nebyl? „Fajn," zahučel jsem. Tím celá naše rozvětvená konverzace skončila.

Krátkou chodbou chodbou jsme došli ke dveřím do jídelny. Dobře jsem si všiml, jak se Karinina ramena napjala stejně jako její hrudník potlačovaným nádechem. Vrhla po mně krátký pohled svých nádherných smaragdových očí, jako kdyby chtěla sama sebe ujistit. Ale o čem ujistit? O tom, že oba dovedeme sehrát přesvědčivě divadlo? O tom, že se nezačnu opět chovat neurvale, za což jsem se propadal hanbou ještě teď, když jsem si vzpomněl, jak jsem na dívku křičel.

Karin mi však nedopřála na úvahy už žádný další čas. Scvakla kliku a zavěsila se za můj loket. Nasadila na obličej veselý úsměv a plné rty, jež mi učarovaly svou hebkostí. Vypadala jako ztělesnění radosti, ale oči nezvládla. Seděla v nich podivná, jako by někam do pozadí marně zatlačovaná kapka smutku.

...Jídelna byla velká místnost čtvercového půdorysu, jíž dominoval masivní stůl ze světlého nelakovaného stůl. Stačil jsem si povšimnout, že téměř všechna místa podél stolu jsou již obsazena. Zůstaly volné jen židle po Teřině pravé ruce. Co mě však zaujalo víc, bylo to, že v čele seděla sama mlynářka. Čekal bych spíš, že tohle místo zaujme její manžel. Asi jsem vypadal příliš okatě, neboť mě Karin nenápadně šťouchla loktem do žeber.

Měl jsem co dělat, abych nezápěl. Přece jen modřiny a památky na události posledních dnů o sobě daly vědět a připomínaly se i při sebemenší příležitosti.

Večeře se nesla v přívětivém a pohostinném duchu. Mě však cosi uvnitř mě zabraňovalo užívat si atmosféru i skvělé jídlo. Proto jsem se jen tak rýpal vidličkou v talíři výtečné rybí směsi.

Rozhlížel jsme se po tvářích stolovníků. Ještě před dvěma dny bych tady, mezi vesnickými burany nestrávil ani minutu. Musel jsem se ušklíbnout nad tou ironií. A teď s nimi sedím u jednoho stolu a jím tak obyčejné jídlo.

Vrhl jsem postranní pohled na Karin. Právě živě diskutovala s Terou a oběma dvojčaty, která seděla naproti nám. Oba vypadali sympaticky a nejedna dívka by se za nimi určitě otočila, ale mě lezli nevýslovně na nervy. Už i tak vysokou horu důvodu, proč si ti dva - a obzvlášť Tom - si moje sympatie rozhodně nezíská, dovršoval fakt, že si s nimi Karin až moc dobře rozuměla.