Pyšný princ

Kapitola 20 - Medailonek

KARIN

Vyspala jsem se skvěle. Vstala jsem do příjemně vyhlížejícího rána, zlatavé sluneční paprsky měly tu kouzelnou moc rozpustit zbytky strachů a chmur uplynulé noci. Když jsem včera v noci viděla Andrése v bezvědomí, téměř se mi zastavilo srdce.

...Andrés ještě spal, ale mě už se nechtělo. Byla jsem zvyklá vstávat každý den už za svítání. Oblékla jsem se a přemýšlela, co dělat. Na snídani bylo ještě příliš brzo a Andrése jsem budit nechtěla. Koukat z okna mě nebavilo. Takže nejspíš jsem byla odsouzena k tomu ukousat se nudou...

Vlastně, možná ne... Pohled mi padl na princovy šaty. Nejspíš už budou suché.

Sebrala jsem oblečení do náruče s tím, že je aspoň složím. Přejela jsem prsty po měkké látce, ale vtom mi co cosi, co vypadlo z jeho šatů, přistálo na nohu. Tiše jsem zaúpěla a shýbla se, abych se na tu věc podívala. Vytřeštila jsem oči. To snad není pravda!

Na podlaze z tmavých prken v dopadajících paprscích slunce zářil zlatý šperk. Oválný medailonek, který jsem důvěrně znala...

Ukryla jsem rychle blyštící se šperk v dlani a zadoufala, že se Andrés neprobudil. Jenže Štěstěna se mě hoho rána nerozhodla podpořit. princ totiž zívl. „Pěkné ráno, Karin," usmál se na mě.

„Dobré," odpověděla jsem a ruku s medailonem ukryla za záda. Nepotřebovala jsem, aby si toho všiml.

Všiml, jak se ukázalo vzápětí. „Co přede mnou schováváš?" zeptal se zvesela, když se nadzdvihl na lokti.

Pokusila jsem se odvést pozornost a hovor jinam. „Co tvoje hlava?"

Po Andrésově obličeji přelétl stín nedůvěry a podezření. „Karin, co schováváš za zády? Snad ne dýku? Že by ten mizera Sean vypsal na moji hlavu odměnu?" I přes lehký tón, jaký mu zaznívá v hlase, jsem pochopila, že moje odpověď ho velmi zajímá.

„Do toho ti nic není," obrátila jsem se okamžitě. Proč musí být tak zvědavý, sakra? Rozhodně jsem mu nechtěla přiznat svoji pravou identitu. Ne, ještě ne. To jsem vysvětlila i Teře a Tomovi s Kaiem. Uměla jsem si přestavit Andrésovu reakci. Vyloženě jsem mu nelhala, nicméně to málo, co jsem mu o sobě prozradila, by se nezředěnou pravdou dalo nazvat leda stěží.

Princ vstal a došel ke mně. Zadíval se mi zpříma do očí. Pohled těch azurových očí měl nečekaný účinek. Úplně mě provrtával.

Cítila jsem, jak mi dlaně vlhnou potem. Prsty jsem si nervózně pohrávala se šperkem, což nebyl úplně ten nejlepší nápad... Medailon mi totiž vyklouzl z ruky a s hlučným cvak dopadl na zem.

„Co to je?" Shýbla jsem se, jenže Andrés byl rychlejší. Vmžiku už držel medailon v ruce. Můj medailon. Nesměla jsem mu dovolit, aby ho otevřel...

„Nevím, to bys mi měl říct spíš ty!" Usoudila jsem, že nejlepší obrana je útok, a tudíž nastal nejvyšší čas na to přejít do ofenzívy...

Chvíli se díval na medailon ve své dlani, pak mu obličejem proletěl záblesk poznání. „Už vím, našel jsem ho v jednom pokoji na zámku. Ani nevím, proč jsem ho vzal."

„Hm." Na nic víc jsem se nevzmohla.

Andrés mě jemně objal kolem ramen. „Karin?" začal podezřívavě. „Co přede mnou tajíš? Ty ten šperk znáš?"