Shadow, the Second Black Panther

~11~

Cass seděla na pouliční lampě a očima pozorně sledovala lidi na ulicích. Oblek obepínal její tělo a jí bylo úplně jedno, zda jí někdo uvidí nebo ne. Byla odhodlaná komukoli, kdo jí bude stát v cestě nehezky ublížit.

Prsty kovovou lampu obepnula tak pevně, že by přísahala, že jí kluby až nepřirozeně moc zbělaly a lampa se podvolila jejímu stisku. Nohy spustila dolů, pustila se a dopadla na vydlážděný chodník.

Byla plně pohlcena chtíčem po pomstě, ať už za to může kdokoli. Pociťovala takový vztek,jako ještě nikdy a následky toho, co právě dělala naplno ignorovala.

Vyskočila na nižší stříšku obchodu a od ní se odrazila k parapetu u dalšího okna, kterého se zachytila a vyšplhala po něm blíže ke střeše činžáku.

Byla tu zase. Na střeše jednoho z domů. Tentokrát to ale bylo jiné. Většinou zde při hvězdách rozjímala, teď jí ale do obličeje zářilo slunce, které se jí hnusilo stejně jako vše kolem a ještě podporovalo už tak dost silný vztek.

Vždy si užívala každý skok z domů na dům nebo zhoupnutí z lampy na lampu, teď to pro ní byl hon po pomstě.

Doširoka roztáhla prsty od sebe, takže se na jejích koncích objevily drápy, které Shuri vyrobila z vibránia.

Kdyby teď byla s ní řekla by jí spoustu věcí. Jak jí je vděčná, za to jak je dobrá ve vynalézání věci, protože bez jejího obleku by umřela hned poté, co jí kulka při útěku zasáhla do břicha. Nebo také jak moc jí zrovna chybí. Ze všeho nejraději by se jí ale omluvila za to, že selhala. Chtěla být válečnice. Hodně cvičila a poslouchala všechny Okoyny rady. I přesto ale nezvládla splnit jediný úkol, které válečnice splnit mají. Neochránila královskou rodinu Wakandy.

Moc dobře věděla jak teď Shuri asi je. Byla na tom totiž úplně stejně. T'Chaka byl i pro ní samotnou otcem a ztráta někoho tak strašně blízkého nesmírně bolí. O tom už se Cass přesvědčila několikrát.

Pod maskou se jí do očí začaly natlačovat slzy, které jí její situaci rozhodně neulehčovaly. Nedaly se zadržet. Stékaly jí po tvářích a tak byla nucená několika kliknutími na přesná místa na obleku deaktivovat helmu obleku.

Hnědé vlasy jí klesly až na záda a ona se svalila na kolena. Při záchvatu vzteku, který teď ale vystřídal smutek si ani neuvědomila, jak moc jí všechno bolí.

Ruce a nohy se jí třásly, hlava třeštila a žaludek svíral hlad. Bolest to byla hrozná, ale pořád nebyla horší než ta psychická. Smutek jí trhal na kusy, ničil jí a ona s tím nemohla nic dělat. Všechno to na ní dolehlo. Brečela. Hodně brečela.

Po celkem dlouhé chvíli se zvedla. Protřela si uslzené rudé oči a několikrát se hluboce nadechla. Tohle jí nijak nepomůže. Musím být silná. Musím být silná. Běhalo jí hlavou.
Postavila se, nová vlna odhodlání se rozlila jejím tělem.

Její cesta byla jasná - směr letiště. Neměla ani nejmenší tušení, jak se hodlá dostat do letadla, ale neřešila to. Hlavní prioritou teď bylo dostat se na letiště.

Drala si cestu městem. Kolemjdoucí po ní vrhali zmatené pohledy. Ale není se čemu divit, asi nemají na každodenním plánu zpozorování dívky, která skáče spoustu metrů daleko a má takovou sílu, že by jim možná i zvládla v dlani rozdrtit kost.

Přes noc si ukradla něco k jídlu. Morální to nebylo, ale kupodivu své morální zásady posunula na druhou kolej pár dní zpět u té výlohy. Až se na to někdy bude dívat zpětně, bude si připadat hrozně. Tím si byla naprosto jistá, ale teď momentálně si s tím hlavu nelámala. Pár ukradených hotdogů ty prodavače přece nezruinuje, no ne? Potřebuju je víc než oni. Mají jich spoustu. Byla v krizové situaci. Snad si to může dovolit alespoň teď.

T'Challa by na ní asi moc pyšný nebyl. On je pořád čestný, milý, hodný a mírumilovný. Nebo alespoň před ní takový vždy byl.

Teď na tom musel být hrozně. Nenaskytla se jí další příležitost na získání informací o T'Chakově smrti, ale věděla, že celá Wakanda z toho musí být zdrcená. Byl to jejich král, skvělý král.

Rychle vzpomínky na něj zahnala. Chtělo by se jí jen znovu brečet a to nepotřebovala. Nijak by to její situaci nezlepšilo.

Když se tak ale posunula myšlenkami dál, tak si uvědomila, jak ji vlastně chybí kontakt s ostatními lidmi. Člověk, se kterým se bavila naposledy byl zřejmě Kiro a to už bylo dost dní zpět. A upřímně, kdyby teď mohla mluvit jen s ním, tak vy raději nadosmrti mlčela. Hnusil se jí. Prolhaná nechutná krysa. Nikdy mu neměla věřit. Mělo ji být hned jasné, že ten milý kluk je jen přetvářka. Vážně si myslela, že by mohla upoutat někoho takového?

Bylo ji z toho špatně. Namotal si ji na prst jen aby ji využil. Proklínala se za to, jak mohla být tak hloupá. Nejraději by smazala vzpomínky na noci, kdy ležela u sebe v posteli a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se jejich rty setkaly. Chtělo se jí z nich zvracet. Teď by mu nejraději sevřela krk a koukala, jak bojuje o dech.

*****

Bylo ráno. Cass se blížila ke svému cíli. I když ve výsledku to byla spíš taková mezizastávka. Na letišti to totiž neskončí, ani zdaleka ne. Cíl je až ve Wakandě, ale ona neměla tušení, jak se tam dostat.

Běžela podél dálnice. Byla na okraji města, každou chvíli se zpoza kopce vynoří letiště, pak bude moct vymýšlet další plány postupu.

Uháněla po krajnici. Některá auta na ní troubila, ale nenechala se vylekat. Když kolem ní projížděl kamión, odrazila se a zaryla drápy do jeho strany. Vyšplhala na střechu. Řidič si ji s největší pravděpodobností všiml ve zpětném zrcátku, ale nevypadal, že by to nějak řešil. Jen jel dál směr letiště.

Seskočila, když už kamión nepokračoval požadovaným směrem a po chvíli se konečně ocitla před letištěm. Něco ale bylo špatně. Nikde nebyli lidé. Bylo tam prázdno. Naprosto prázdno.

Zvedla obočí. Oblek měla plně aktivovaný. Něco tu nehrálo. Opatrně vešla dovnitř a rozhlížela se. Její sluch a zrak byl mnohem lepší. Bylo uspokojující cítit účinky srdčité byliny. Připadala si tak silná, rychlá, mrštná, všímavá, jako by ji nic nemohlo zastavit. Ten pocit se jí zamlouval víc a víc.

Procházela prázdnými rozlehlými prostory. Nahlížela za rohy, aby ji náhodou něco nepřekvapilo. Našlapovala neslyšně.

Po jezdících schodech se dostala do vyššího patra. Prosklená stěna ji umožnila výhled na letiště. Uprostřed areálu bylo několik opuštěných letadel, vozidel a krabice s nákladem. Nechápala co se děje. Rozběhla se dál.

Proč tady nikdo není? Co se tady děje? Pokládala si spoustu otázek, na které se jí ale nenabízely odpovědi. Byla zmatená a zoufalá. To nemůže fungovat ani to pitomé letiště, když se chci dostat domů?!

Najednou ale něco upoutalo její pozornost. Ohlédla se skrz okno ven. Uprostřed areálu stala mužská postava. Definitivně muž. Chránil ho do modra laděný oblek a v ruce držel kruhový štít.

Přikrčila se, aby ji náhodou neviděl, ale stejně to bylo zbytečné. Jeho pozornost byla upírána úplně někam jinam. Z nebe se snášely dvě postavy v kovových oblecích.

Cass couvla. Co jsou zač? Rychle ale přes hukot pohonů dvou kovových postav zaslechla kroky. A ne jen jednoho člověka. Někdo se k ní blížil. Rychle se schovala za zídkou. Možná tady přece jen nebude tak sama, jak si myslela.

-1199-

No jako trochu na čas jsem si dávala no😅
Pardon

Naty 🐺
22.5.2022