Nehoda [Iwaoi]

Oči

Ráno bylo jako každé jiné. Škola taky a po škole mě čekal Suga v autě. ,,Ahoj...,, ,,Ahoj...tak pojedeme...,, Zajeli jsme do kavárny kde jsme si dali kafe a povídali si. Najednou mi začal zvonit telefón. ,,Ano?,, Byla to ta sestřička které jsem dal své číslo. Ale to co mi oznámila mě dostalo. Oikawa měl zástavu srdce a jeho stav se výrazně zhoršil. Vše jsem řekl Sugovy a už jsme jeli do nemocnice. Už vevnitř na mě ta sestřička mávala. ,,Dobrej... prosím že je v pořádku?...,, ,,Oikawa žije neboj...jenom že...jak bych to řekla...hned potom co jsme mu nahodili srdce tak se probudil... což by se stát nemělo...jeho stav se trochu zhoršil...ale na něco tě budeme potřebovat...,, ,,Probudil se?,, ,,Ano ale...,, Přerušil jí nějaký doktor a něco jí pošeptal. Pak odešel a ona se zas podívala na mě. ,, Víš co? Běž domů... zítra přijď...a pokud to půjde tak hned ráno...jo?.,, Jen jsem kývl a odešel.

Suga mě doprovodil domů a já si šel dát jídlo a pustit film. Takže se probudil...ale co znamenalo to "ale"? Trápilo mě to. Večer kolem deváté mi opět volala sestřička. ,,Ano?,, ,,Ahoj... můžeš být v klidu...Oikawa na tom tak špatně jak jsme si mysleli není...to že se vzbudil ve chvíli kdy neměl bylo zvláštní ale zřejmě to bylo z ohromného šoku. (Pochybuju že by to mohlo normálně nastat ale to radši ignorujte.. dík) Jenže vůbec nepromluvil...je možné že ztratil dočasně paměť a my to potřebujeme vědět...ale když nemluví...proto jsem ti hned volala... zítra ráno přijď... možná když za ním přijdeš ty tak promluví...,, ,, Dobře...v kolik?,, ,,Hmm...v půl deváté ho budíme kvůli odběru krve tak v 08:45?..,, ,,budu tam..,, a hovor jsem ukončil. Spadl mi obrovský kámen ze srdce že je vzhůru a není na tom tak špatně. Jenže mi dělali starosti to že s nikým nemluví.

Nakonec jsem si potřeboval lehnout do vany a taky jsem tak udělal. Po nějaké té chvíli se voda jemně ochladila a tak jsem se rychle umyl a vylezl ven. Pak jsem si klasicky vyčistil zuby, opláchl obličej a šel spát.

Ráno mě vzbudil budík a já hned vstal. Šel jsem se upravit a najíst. Pak jsem vyrazil do nemocnice a hned v ní potkal sestřičku. ,,Ahoj...hele moc se ti omlouvám ale nemůžu tě k němu pustit...,, ,,Jak to? Je v pohodě?,, ,,To ano ale...bez jeho souhlasu když je teď při vědomí tak tě za ním poslat nemůžu...ptala jsem se ho...nic neřekl...jen kývl hlavou že ne... pořád nemluví... pokusím si s ním promluvit...a kdyby něco hned ti zavolám.,, A odešla. On mě tam nechce? Proč? Vždy jsem mu nic neudělal? Pamatuje si mě vůbec?

Šel jsem domů. Celý den jsem nic nedělal. Oikawa vždy vyhledával mojí přítomnost a já až tak moc tu jeho ne a teď když tu pro něj jsem tak mě nechce. Z toho všeho jsem se rozbrečel. Jo já vím že vypadám skoro jak bez citu ale to není pravda. K večeru mi zavolala sestřička. ,,Ano?,, Zeptal jsem se s nadějí v hlase. ,,Ahoj hele já vím že se ti určitě už nikam nechce ale Oikawa na to nakonec kývl... takže za ním můžeš přijít ale volám hlavně proto že zítra má nějaké vyšetření a může pak až večer a pochybuju že se ti bude chtít tak dlouho čekat..,, ,,jo jasně za jak dlouho mám přijít...?,,Hned..,, ,, dobře za chvilku jsem tam. hned jsem vyběhl ven a běžel do nemocnice kde mě už čekala sestřička. Zastavili jsme u dveří od Oikawového pokoje a ona na mě koukla. ,,Hele pochybuju že s tebou bude mluvit... zatím nevydal ani hlásku...ale myslím si že bude dobré když za ním píšeš,, a zaklepala na dveře. ,,Oikawo...je tu Iwaizumi jdu dovnitř..,, a otevřela dveře.

Oikawa seděl na parapetu a koukal na hvězdy které zářili na noční obloze. ,, Já vás nebudu rušit..,, řekla a odešla. Oikawa se na mě podíval od spoda dolů mě sjel pohledem a pak se zastavil u mojich očí.

Od doby kdy jsem se probudil jsem nic neřekl. Moc si toho nepamatuju. Jen jednu věc mám vyrytou v paměti...a to jedny krásné oči. Avšak nevím komu patří. Doktoři mi řekli proč jsem tady...mluvili na mě... všichni. Ale já mluvit nechtěl. Sestřička mě celý den přemlouvala abych povolil vstup jednomu klukovi který má být můj nejlepší přítel. Nakonec jsem ji na to kývl a on se do dvaceti minut objevil ve dveřích. Sjel jsem ho pohledem a zatavil se u jeho oči. To byly ony. To byly ony...ty oči které jsem si pamatoval. Do očí se mi nahrnuly slzy...ani nevím proč...najednou ten kluk ke mě přišel o objal mě. Chtěl jsem ho odstrčit protože nevím kdo je...nebo alespoň si ho nepamatuju ale jeho objetí...jako bych to znal...bylo to příjemné a tak jsem nic neudělal.