Nehoda [Iwaoi]

Nic víc

Když jsem ho spatřil musel jsem ho obejmout. Čekal jsem že mě od sebe odstrčí...taky to tak vypadalo ale nakonec se nechal. Potřeboval jsem cítit jeho...a to že už je podstatně v pořádku. Po chvilce jsem ho propustil ze svého náručí a koukl jsem se na něj. ,,Jak ti je?,, Nic neřekl. Koukl na zem a asi přemýšlel. ,, Vadím ti?,, Pořád nic. Mnul se prsty na rukou a ani se na mě nepodíval. ,,Toru proč nemluvíš?...,, Nakonec se na mě přece jen koukl.

Když mi řekl jménem tak jsem na něho upřel pohled. Jak ví jak se jmenuju? Kdo to je? A proč je tady? Nakonec se mě zeptal na otázku...asi mu to došlo. ,, Pamatuješ si mě?,, Nějak jsem mu odpovědět musel a tak jsem kývl hlavou v zápor. Když jsem se na něho opět podíval měl v očích slzy. Co se stalo? Proč brečí? Toho to tak vzalo? Byl jsem pro něj důležitý? Byl on pro mě důležitý? Mluvit jsem opravdu nechtěl. Přesný důvod jsem neměl. Spíše nemám na nic slov potom co jsem se dozvěděl proč tu jsem. Seskočil jsem z parapetu a šel ke své skříňce ve které mi sestřička nechala jakýsi sešit kdybych chtěl. Vrátil jsem se k tomu klukovi a něco mu tam napsal a pak jsem odešel na záchod.

Psal něco do nějakého sešitu a pak mi ho podal a zmizel v koupelně která byla hned naproti. V sešitu bylo napsané...

,,Ahoj, upřímně nevím kdo jsi. Nic si nepamatuju. Nic. Mám v paměti jen jedno. Oči. Nevěděl jsem komu patří dokud jsem neviděl tebe. Pamatuju si tvoje oči. Nic víc. Nevím jak mě znáš ale rád bych to věděl. Teď už je pozdě a tebe stejně za chvíli pošlou pryč. Ale chtěl bych tě požádat o pomoc. Přijď zítra kdykoliv budeš moct a zkus mi říct kdo jsi ty a já. Snad si vzpomenu.,,

Donutilo mě k úsměvu to že si pamatuje něco o mě. I když to jsou jen oči ale to stačí. Myslím si že kdyby si moje oči nepamatoval tak by mi nenapsal ať zítra přijdu. Do sešitu jsem mu napsal odpověď a odešel.

Když jsem se vrátil tak už tady nebyl. Na parapetu byl sešit kde jsem našel i jeho odpověď.

,, Přijdu hned po škole a řeknu ti vše co budeš chtít.,,

Odpověď mě dost potěšila. Pak přišla sestřička s tím že už bych měl spát a tak jsem si lehl ale neusnul. Proč si nic nepamatuju kromě jeho očí? Prostě nic víc v té hlavě nemám. Nic víc než jeho krásné oči. Chci vědět kdo je možná víc než vědět kdo jsem já. Pamatuju si o sobě pouze jméno, věk a víc ani prd. Nevím co mě baví. Nevím co je mé oblíbené jídlo. Nevím kam chodím do školy. Nic. Připadám si strašně. A nakonec jsem usnul.

Když jsem odcházel zastavil jsem se ještě u té sestřičky a zeptal se jestli může Oikawa normálně jíst. Řekla mi že jíst může cokoliv a že mu můžu něco přinést. Šel jsem domů kde jsem doslova odpadl na postel a hned na to usnul.

Ráno mě doktor prohlédl a řekl mi že jsem na tom velice dobře. Modřiny mám už skoro pryč to samé odřeniny a kosti mi srůstavají velmi rychle. Byl čas oběda a já začínal mít hlad. Sestřička mi řekla že mi Iwaizumi něco přinese. Upřímně co mi přinese a kdo to je? Dozvěděl jsem se to hned když jsem ho spatřil ve dveřích se dvěma krabičkami jídla.

Po škole jsem zašel na jídlo a koupil jsem jak Oikawovy tak sobě. Jeho ,Milk bread, neměli a tak jsem vzal nějaké kuřecí kousky s rýží které vím že má taky rád a zamířil jsem si to k nemocnici. Zrovna z jeho pokoje odcházela sestřička a tak jsem tam rychle vběhnul. Oikawa se na mě hned podíval a stále nemluvil. Zavřel jsem dveře a k jeho posteli si přisunul židli. ,,Ahoj... promiň že mi to tak trvalo na tady.,, A podal jsem mu krabičku s jídlem ,, doufám že máš hlad.,, Na to jen kývl a oba jsme se pustili do jídla.

Jídlo bylo fakt dobré a když jsem dojedl vyhodili jsme krabičky a já chtěl slyšet to co chci vědět. Podíval jsem se na něj s nadějí a on zřejmě pochopil. ,,Asi si mě tedy nepamatuješ... já jsem Iwaizumi Hajime. Ty máš ve zvyku mi říkat Iwa-chan ale nechám to na tobě. My dva se známe už od dětství... vždy jsme byli nejlepší přátelé i když to tak občas nevypadalo... chceš říct něco o tobě?,, Jen jsem kývl hlavou a poslouchal.

,, Jméno si pamatuješ... věk?,, Jen kývl hvalou. Zase. ,,No... každopádně chodíme spolu na stejnou školu Aoba Johsai. Jsi kapitánem našeho volejbalového týmu. Co se volejbalu týče jsme silná škola a to je hlavně tvoje práce. Ve škole se moc s nikým nebavíš pokud vím. Maximálně kolem tebe pořád poskakují různé holky které ti cpou všelijaké blbosti. No...co se týče rodiny...taaak...no... kromě rodičů si už nikoho neměl...a...,, Ví vůbec co se stalo? Najednou vzal papír a něco na něj napsal.