Mé vědomí začalo fungovat jakmile jsem cítila jak mi zima prolézá celým mým chabým tělem. Zvedla jsem lehce hlavu a projela očima celou místnost. Byla to prostě jen chladná, kamenná kopka s dveřmi, skrz které sem prosvítalo světlo. Opatrně jsem se posadila a opřela o zeď. Cítila jsem lepkavou věc na čele - asi krev. Vzhledem jak mě neskutečně bolela hlava bych se tomu ani nedivila. Koukala jsem na svoje nohy a ruce. Všude byli škrábance, zaschlá krev smíšená se špínou, hlína za nehty. Povzdechla jsem si, v uších mi pískalo jako kdybych stála vedle brzdícího vlaku. Kde to krucinál jsem? Ptala jsem se sama sebe. Z mého přemýšlení mě vytrhl rachot zámku který někdo odemykal.
Ve dveřích stál vysoký blonďatý kluk a v ruce držel jablko, se kterým si házel. Hodil mi ho a zase odešel. Svoje zuby jsem zahryzla do jablka. Podívala jsem se na místo, kde jsem kousla - krev? Já chci domů. Pomyslela jsem na to co se včera - bylo to vůbec včera? Nebylo to dneska? Před týdnem? Před měsícem? Jak dlouho tu vlastně jsem. Hledá mě někdo? Při tomhle mi do očí vyskočily slzy. Cítila jsem zlost, bolest, pochopení, úlevu, všechny moje pocity se najednou smíchaly do sebe. Zavřela jsem oči a snažila se vychutnat to ticho. A uklidnit se. Jenže mi to přerušil něčí rozhovor.
,,Kolik toho máme?" Řekl první mužský hlas ,,asi 4 zkumavky," odvětil další hlas. ,,Tak málo?" Zlobil se první muž. ,,Nemůžeme jí zatím vzít víc!"
,,Kolik nám ta krev zatím hodí?" Ptal se znova první hluboký hlas.
,,Něco kolem 400 000 dolarů." Odpověděl další hlas, který jsem teď zaslechla poprvé.
Dál jsem už nic neslyšela, protože se hlasy vzdalovaly. Nepřemýšlela jsem radši nad tím.
Zřejmě další den
Vzbudilo mě lehké píchání do mé pravé ruky. Podívala jsem se a viděla siluetu muže. Lehce jsem hnula rukou a dál jsem neměla sílu na vzdor.
,,Děkuji ti za další dávku krve, vlčice máš pro nás velkou cenu." Zasmál se povědomí hlas - zřejmě z rozhovoru co jsem předtím slyšela a pohladil mě po hlavě. Krev? Moje?
